Nějak se mi to nezdálo ladit s realitou. Když v jedné ze zemí vyhrají Zelení, znamená to podle mého selského rozumu, že lidé hlasovali pro ještě vstřícnější politiku vůči migrantům, než předvádí Merkelová. Ve druhé zemi vyhrála sociální demokratka nad kritičkou Merkelové z její CDU. A to taky neznamená, že by se veřejnost tak zvýšeně začala štítit uprchlických proudů. Ve třetím případě CDU ztratila, ale stejně vyhrála. Nejsem však tak bystrým znalcem německých politických poměrů jako kolegové v redakcích deníků, a proto jsem si chtěl své nesměle odlišné mínění nechat pro sebe.

Jenže ve čtvrtečních Lidových novinách vidím najednou článek pod titulkem České přání otcem myšlenky a čtu jej s příjemným zadostiučiněním. Pražský zpravodaj listu Die Welt Hans-Jörg Schmidt, který jej napsal, zná svou vlast nepochybně líp než já a říká v podstatě totéž, co mi vrtalo hlavou. Ironizuje titulky českých deníků, včetně toho o „puči proti Merkelové" a pokouší se situaci kancléřky vložit do souvislostí v delší časové perspektivě. Vyproštěny z křečovitých zkratek a zlomyslných zjednodušení mají postoje Merkelové logiku a lidský rozměr na rozdíl od nerealistického pokřiku jejích ostrých oponentů. Jak je možné, že se v České republice nezvedají hlasy proti stavbě plotů a střelbě na hranicích? Podobné návrhy na řešení přece nezaznívají jen z německé půdy. Copak máme tak krátkou a selektivní paměť?