Martinec na funkci rezignoval, přičemž odmítl obvinění Bradáčové jak na adresu svého útvaru, tak na sebe osobně, za což si vysloužil pochvalu a příslib dalšího působení na vysokých postech v policii. Proč je toto vítězství prozatímní a optické? Protože je to pravděpodobně začátek mnohem větších problémů, které se na Bradáčovou valí. A za které si, při vší úctě k ní, může především ona sama.
Cattani naruby

Při svém nástupu dostala přezdívku „český Cattani“ či „Cattani v sukních“. V její prospěch svědčí to, že oficiálně při rozhovorech pro média tyto nálepky brala s rezervou, relativizovala je. Je totiž realitou, že tato přezdívka vůbec nesedne a je spíše výtvorem jisté hysterie angažovaných žurnalistů, kteří si s fakty – jedná-li se o jejich zájem či sympatie – hlavu moc nelámou. No, považte: filmový Cattani přišel jako úspěšný policista ze severu Itálie do Palerma dělat pořádek. Tady však přišla státní zástupkyně z kraje prolezlého korupcí do morku kostí, v němž si i vrabci na střeše šuškají o fungování zdejší justice a policie, „dělat pořádek“ do Prahy. V Ústí přitom několik let zastávala paní Bradáčová klíčovou funkci náměstkyně pro trestní řízení, aniž by se za její éry jakkoliv zásadním způsobem změnilo korupční klima v kraji. Celé to působí spíš tak, že nám „Cattani v sukních“ před „děláním pořádku“ a zatuchlými sicilskými poměry utekl do Prahy. Nechci v žádném případě snižovat jakkoliv Bradáčové protikorupční nadšení či odborný potenciál, jen je potřeba férově říci, že tuto přezdívku získala neprávem a jejím používáním se mnozí novináři dopouštějí nevědomky vlastního obvinění z hlouposti. A jí přidělávají jen problémy, protože pod tíhou absurdity této přezdívky se možná zbytečně množí spekulace o vyšetřování některých kauz v Ústeckém kraji.

Justiční politici

Ať je to jakkoliv, Lenka Bradáčová spadá spolu s dalšími některými svými kolegy z justice (včetně některých soudců) do kategorie „justičních politiků“. Tato skupina používá nástroje politiky (vliv médií, profesní organizace, osobní kontakty) pro prosazování svých vlastních představ o tom, jak by měl svět okolo nich vypadat. Z pozice šéfky Unie státních zástupců, kterou přetvořila do mocenského nástroje, začala Bradáčová výrazně vstupovat do veřejné debaty a navazovat politické kontakty s cílem prosadit jak svoji osobu, tak vizi fungování státního zastupitelství, včetně podoby personálního obsazení klíčových vedoucích funkcí soustavy. Není otázkou, zda tato její činnost je legální – to bez vší pochybnosti je – ale je zcela na místě debata, zda je to činnost v pozici státního zástupce (či soudce) legitimní. Je smutnou realitou a výrazem krize české politiky, že tuto otázku nikdo z politiků nenastolil - v drtivé většině z obavy z mediálního vlivu nově nastupující a hlasité skupiny státních zástupců (majících za sebou spřízněné policisty a novináře), a možná také z osobních, ryze přízemních důvodů.