Pak přišla Zremanova cesta v tryskáči pronajatém dvěma klíčovými investičními skupinami (kteří si předtím beztak pronajali Zemana, jehož cestu spíše než oficiální protokoláři zajišťovala Česko-čínská smíšená obchodní komora, úzce spojená s PPF), aby mohl večer předat státní vyznamenání roztodivnému mixu osobností, včetně jednoho ve fleecové bundě, aby se následující dny objevil záznam ze Zemanova vystoupení v čínské státní televizi, kde užaslému redaktorovi prezident Zeman vyznal k lásce ke „stabilizované společnosti“ a postavičku Krtečka (beztak Made in China) prohlásil za nový symbol naší země. A pak přišly Hovory z Lán, které už jen dojem z celého týdne dovršily.

Jakkoliv ovšem sám patřím mezi ty, kteří takové děje nemohou přenést přes srdce, nejsem na druhou stranu zdeptán ani hystericky nevolám po gestech typu snímání prezidentovo obrazů ze stěn škol. Ani se nepodepíšu pod žádnou z těch mnoha petic, které zase vznikají. Jsem totiž na tyto události připraven: patřil jsem mezi první, kdo varovali před přijetím přímé volby prezidenta a své přátele v ČSSD, kteří ji nadšeně prosazovali, jsem upozorňoval, že dláždí cestu na Pražský hrad Miloši Zemanovi. Buď se mi smáli, že sýčkuji, popřípadě mi začali vysvětlovat, jak by jeho kandidaturu zašlapala v zárodku „mediální fronta“. Co mi však vadilo a stále vadí je, jak lidé, kteří Zemana znali nejlépe, nebyli schopni uvěřit či varovat.