Já se přiznám, že mne zajímal poblíž stojící stánek s langošem a hranolkami.

 

Celá kauza „Ožrala Kalousek“ mi tohle připomněla. Připomněla mi kombinaci pokrytectví, cynismu, sebestřednosti a neúcty k sobě i k okolí.  Jen sígr – prostě svině - šel tehdy za Vietnamcem, položil mu otázku, na kterou znal odpověď a bavil tím ostatní sígry. Děti tehdy v mnohém následovaly či dokonce předbíhaly své rodiče, pokud by někdo chtěl relativizovat.

 

Mne nikdo nemůže podezřívat z lásky k Miroslavu Kalouskovi. V roce 2004 mi vyhrožoval před novináři inzultací. Proč? Bylo to v době koaliční krize okolo kauzy bytu Stanislava Grosse a Pavel Němec, tehdejší šéf Unie svobody, nechtěl s jejich osobním sporem nic mít. Nešel na sobotní koaliční schůzku, která dopadla rozchodem ČSSD a KDU-ČSL, kterou byl tehdy Kalousek symbolizoval. Poté mi volali novináři, já měl po dlouhé době víkend a byl jsem doma, v Krušných horách na lyžích. Dovolal se mi někdo z Blesku. Chtěl vědět, jaký je názor Pavla Němce na koaliční roztržku. Já mu odvětil, ať zavolá mluvčímu Unie svobody. On, že už to zkoušel, nebere. Má chyba, že jsem připustil diskusi a la „A co tomu říkáte vy?“. Zeptal jsem se, zda je to off record. Novinář souhlasil. Tak jsem mu řekl svůj názor: Koaliční krizi způsobil nedostatek zkušeností (myslel jsem 34letého Grosse) a nedostatek alkoholu a kouře (Kalousek přestal tehdy ostentativně pít a kouřit). Prostě, potkala se Berounka s Vltavou.

 

V pondělí vyšel Blesk a bylo tam toto mé vyjádření.

 

Kalouska jsem si ale všiml mnohem dříve. Jako zlomeného člověka, kdy ho všichni, včetně jeho kamarádů typu Jana Kasala, poplivali. Bylo to tuším na sjezdu KDU-ČSL někde na Vysočině, kdy bylo folklórem se do něj opřít, kdy bylo trendy odkalouskovávat a já tehdy šel ven a viděl jsem Miroslava Kalouska, jak stojí vedle dveří, drží třesoucí se cigaretu a zdraví lidi, co se k němu otáčejí zády. Bylo mi ho líto.

 

Za rok byl zpět, za dva roky šéfoval lidovcům, za tři roky vládě. 

 

Ale vrátím se k příběhu o našem střetu, kdy si před sebou dodnes odpliváváme. V roce 2004 všechny strany vypověděly vzájemně koaliční smlouvu a já šel s dokumentem Unie svobody do Poslanecké sněmovny za tehdejším šéfem rozpočtového výboru Kalouskem. „On vás má tak rád“, řekl mi tehdy Pavel Němec… 

 

Cestou s tak důležitým dokumentem jsem si dal panáka dole ve sněmovní restauraci a zaklepal na Kalouskovy dveře. Otevřel mi Ondra Jakob a já vešel do atmosféry švestek. Do té atmosféry, kam tak rádi chodili a chodí čeští novináři, co chtějí být „IN“.

 

Od té doby uplynulo mnoho vody nejen ve Vltavě. Od té doby jsme se mnohokrát střetli, mnohokrát jsem musel uznat Kalouskův potenciál. My dva, zvláště po jedné, naprosto nechutné a pro mne určující příhodě po volbách 2010, budeme stát proti sobě. Ať je českým ministrem či premiérem, anebo důchodcem v Bechyni. Já si pamatuji, on si pamatuje. Sáhne-li mi někdo na mé blízké či přátele, neznám mezí, času ani sebe.

 

Ale co neuznávám, to je to pokrytectví českých médií vůči němu, které mi připomíná právě ty sígry z mých školních let, co si chodili dokazovat svojí převahu nad Vietnamci, kteří vždy odpovídali v dané situaci úplně stejně. 

 

Miroslav Kalousek si tohle nezaslouží.