Na počátku 20. století chyběla v politickém spektru Velké Británie strana, která by v masovém počtu ideově podchytila proletariát zejména ve velkých městech a nejchudší segment obyvatelstva. Takový cíl si od počátku stanovili labouristé, kteří do veřejného života začali promlouvat ve s spolupráci s odbory a v některých případech i s liberály již pár let po svém založení. Do první světové války se začalo tvořit pevnější voličské jádro, které se posléze rozšiřovalo.

Během první světové války se v Labour party utvořila skupina podporující válečný konflikt a frakce, která se stavěla proti. Mezi odpůrce patřil například přesvědčený pacifista R. McDonald, na opačném pólu stál A. Henderson, jenž posléze zasedl jak první labouristický ministr ve vládě liberála H. Asquitha.

Po válce začali labouristé sílit i důsledkem radikálnějších levicových nálad ve společnosti, které přichází vždy po velkém válečném konfliktu. V roce 1922 se stali druhou nejsilnější stranou v britském parlamentu.

Právě britští labouristi narušili v roce 1924 dosavadní ,,panování" dvou politických stran - konzervativců a liberálů. Poté, co Konzervativní strana ztratila v roce 1923 parlamentní většinu, byli králem Jiřím V. labouristé pověřeni složením nového kabinetu. Historicky první vláda labouristů tak vznikla v lednu 1924 za předsednictví R. McDonalda. Trvala však velmi krátce (9 měsíců) a nestačila prakticky nic stihnout ze svého programu velkorysých sociálních reforem pro Velkou Británii. Navíc byla závislá na liberálech, kteří výrazně do vládních prací promlouvali. Záhy byla labouristická vláda vystřídána opět konzervativci, vedené S. Baldwinem.