Faktem však zůstává, že Palach se upálil proti nastupující husákovské normalizaci, a nikoliv proti podstatě existujícího režimu - mocenskému monopolu KSČ. Sám byl příznivcem polednového demokratizačního kurzu, který byl v lednu 1968 nastartován reformním vedením KSČ v čele s A. Dubčekem. Jeho oběť padla na oltář husákovské zpátečnické politice, která vedla nakonec k demontáži socialistického režimu.

Invaze vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968 nepochybně Palacha hluboce zasáhla. Jedenadvacetiletý student vnímal postupné odumírání demokratizačního procesu daleko citlivěji než ostatní lidé, proto se rozhodl ke krajnímu řešení protestu. Na druhé straně se domnívám, že upálení a zmar mladého života je projevem extrémní oběti, která ve svém důsledku nemohla zvrátit stav věcí, jak v ČSSR existovaly po invazi v srpnu 1968. Palachův čin však má nepochybně význam symbolický.

Heroizace či apoteóza Palachova činu, které se dočkal po roce 1990, je ovšem podle mého názoru poněkud naddimenzovaná, aniž bych chtěl jakkoliv snižovat Palachovu památku. Koneckonců ,,lidských pochodní" bylo daleko více - E. Plocek, J. Zajíc, v Polsku R. Siwiec, v Maďarsku S. Bauer, na Ukrajině V. Makuch a mnozí další, kteří solidarizovali s Palachovým činem a podstoupili též nejvyšší oběť.