Místě, kde se hroutil starý komunistický režim a nastupovala nová éra demokracie a svobody, kterou žijeme právě v těchto dnech. Nedělní Havlův skon znamená symbolickou tečku za érou devadesátých let, znovubudováním demokracie po pádu totalitního režimu a přechodu k tržnímu prostředí. Havel se sice na této transformaci z titulu své prezidentské funkce aktivně nepodílel, nicméně sehrál na přelomu osmdesátých a devadesátých let při dějinném přerodu od totality k demokracii klíčovou a nezastupitelnou úlohu.
Václav Havel velmi brzo pochopil nedemokratickou podstatu komunistického režimu a již na konci šedesátých let, konkrétně v roce 1968, začal vystupovat proti totalitní svévoli a praktikám. Psal články, bojoval za zrušení cenzury v červnu 1968, publicisticky se angažoval v období ,,Pražského jara", čímž začalo jeho postupné veřejné angažování v boji proti komunistickému režimu, které se plně rozvinulo v letech sedmdesátých. V roce 1975, po signování paktu o lidských právech prezidentem Husákem na Helsinské konferenci, mu napsal otevřený dopis, v němž upozorňoval na porušování lidských práv a svobod a excesy, jež probíhaly v komunistické režii.
V roce 1977 byl spolu s J. Hájkem a L. Hejdánkem jedním ze zakladatelů Charty 77, ideové platformy, která bojovala za dodržování lidských práv a osobních svobod jednotlivce. Charta v žádném případě nebojovala za svržení komunistického režimu, jak se můžeme ještě někde dočíst, Havel ale dobře věděl, že lidská práva jsou Achillovovu patou husákovské normalizace, a proto chtěli signatáři dát najevo svou nespokojenost se zcela nevyhovujícím stavem občanských práv v zemi, písemně zaručených komunistickou ústavou. Charta nebyla zdaleka masovým hnutím, v Čechách ji podepsalo za 13 let necelých 1 900 odvážlivců, na Slovensko prakticky nepronikla, stejně jako na Moravu, kde bychom signatářů napočítali pouhé desítky.
Režim kontroval hysterickou kampaní, tzv. antichartou, kde si potřeboval uměle stvrdit loajalitu předních umělců a kulturních pracovníků. V Rudém právu vyšel 12. 1. 1977 dehonestující článek ,,Ztroskotanci a samozvanci", který Havla vykreslil jako zrádce, rozvraceče socialismu a agenta imperialismu. Paradoxně tento hanopis do té doby neznámého Havla a Chartu 77 ,,zpopularizoval". Rok po ustavení Charty, v dubnu 1978, Havel spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). To už ale byl nějakou dobu v hledáčku komunistické Státní bezpečnosti, která jej prakticky nepřetržitě sledovala. V květnu 1979 byl zatčen a v říjnu stejného roku odsouzen na čtyři a půl roku odnětí svobody za podvracení republiky. V roce 1983, kdy prodělal těžký zápal plic, byl z výkonu trestu propuštěn, ale ve svých protirežimních aktivitách nepolevoval. Jeho aktivity gradovaly na konci osmdesátých let.
V roce 1988 se stal členem Českého helsinského výboru, 10. 12. toho roku se konala oficiálně povolená demonstrace na Škroupově náměstí v Praze. Setkal se tehdy i s francouzským prezidentem F. Mitterandem, který jeho aktivity morálně podpořil. V lednu 1989 byl v rámci Palachova týdne znovu zatčen a odsouzen k devíti měsícům nepodmíněného trestu odnětí svobody. V květnu je však propušten na svobodu a o měsíc později stál u založení petice Několi vět. To se však již blížil konec čtyřicetiletého panování totalitní moci. V listopadu 1989 byla brutálně rozehnána demonstrace, která chtěla uctít památku J. Opletala, usmrceného v roce 1939 nacisty, a Havel se postavil do čela rodící se sametové revoluce. Stal se zakladatelem Občanského fóra, organizoval veřejná vystoupení, stal se ,,motorem" nadcházejících událostí, jež posléze demontovaly komunistický režim.
Dne 29. 12. 1989 se stal po G. Husákovi prezidentem republiky a jak se později ukázalo, i posledním československým, čímž byl průběh nenásilné revoluce završen. Ta splnila svůj primární cíl - svrhla vládu dlouholeté komunistické oligarchie a nastartovala standardní přechod k demokratickému politickému zřízení.
Začátek devadesátých let byl poznamenán překotnými ekonomickými změnami, jejichž ústřední či vlajkovou loď představovala kupónová privatizace v režii Klausovy vlády. Klaus, kterého Havel do politiky přivedl se zde s ním v hospodářských opatřeních a plánech rozchází, avšak nedokáže mu být z titulu prezidentské funkce výraznou protiváhou. Klaus požaduje rychlé tempo změn bez příslušných legislativních a právních rámců, což později rezultuje v tzv. mafiánský kapitalismus v ,,klausovském pojetí" a zhroucení podstatné části bankovního sektoru, nad nímž neexistoval do roku 1993 bankovní dohled.
Později Havel v jednom ze svých četných rozhovorů litoval, že měl být aktivnější a rozhodnější v zabránění ,,zvítězivší" Klausovy vize transformace ekonomiky v tržně kapitalistickou. Dne 9. 12. 1997 v Rudolfinu ve svém bilančním projevu pochopil, že Klausova nastoupená cesta nebyla tou správnou a že zavedla zemi do hospodářského, mravního a politického marasmu a veřejně podrobil Klausovu éru ,,tunelářství" zdrcující kritice. Následoval ,tak ,druhý" rozchod s Klausem, v té době dosluhujícím premiérem. Po parlamentních volbách v roce 1998 vyjádří Havel nesouhlas se vznikající opoziční smlouvou ČSSD a ODS a veřejně se proti ní ohradí. Nakonec však vládu M. Zemana v červenci 1998 jmenuje.
Na jaře 1999 se Havel dostává na tenký led, když souhlasí s bombardováním Jugoslávie, za což sklidil poměrně tvrdou kritiku. Havel zasáhl svou autoritou i do tzv. televizní krize v prosinci 2000, kdy podpořil rebely, kteří se nesmířili se jmenováním J. Hodače do funkce generálního ředitele a vyhlásili stávku. Televizní krize se brzo změnila z původního protestu proti jmenování J. Hodače ředitelem ČT v úplnou a lacinou politickou frašku, kdy si zvláště pravicoví politikové přicházeli do velína ČT ,,přihřát" svou politickou polívčičku. V únoru 2003 pak V. Havel svému ,,rivalovi" V. Klausovi předává prezidentský úřad, který po 13 letech opouští. I v ústranní jako občan se však vyjadřuje k aktuálním a palčivým politickým a společenským otázkám, je zván na četné konference o lidských právech.
Havlova smrt uzavírá nejen jeho bohatý a činorodý život, ale i jednu dějinnou křižovatku, etapu začátku ,,euforických" a později ,,divokých" devadesátých let, etapu velkých očekávání, kdy Češi a Slováci ještě společně snili o lepší budoucnosti. I když je Havel někým zbožšťován, někým zatracován, můžeme mít bezpočet připomínek k jeho počínání ve vnitřní politice, zůstává neochvějným faktem, že se náš první český prezident, bytostný demokrat, nesmazatelně zapsal do dějin svým neúnavným bojem za spravedlnost, lidská a občanská práva a výrazně přispěl k pádu nedemokratického režimu, za což mu patří dík nás všech.
Publikováno se svolením vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
