Optimismus opouští průmyslové firmy, obchodníky, spotřebitele a dokonce i celý sektor služeb. Proto asi nepřekvapí ani pokles inflačních očekávání v těchto sektorech, které nepotěší ECB snažící se o probuzení inflace v celé eurozóně. Jak se zdá a ostatně to už vyplynulo i z PMI, prostor pro rychlý růst cen produkce výrobci stále nevidí. A jak naznačují data, nevidí příliš prostoru ani pro růst zaměstnanosti – snad s výjimkou průmyslu, který ovšem v evropském měřítku sehrává podstatně menší roli než v případě české ekonomiky. 

Je příjemné vidět, že nálada se zlepšuje v české ekonomice, i když nelze zcela přehlížet, že naproti tomu klesá v Německu, které je naším hlavním obchodním partnerem a do značné míry i ovlivňuje směr a tempo naší ekonomiky. Právě Německo je vedle Holandska, Itálie a Španělska zemí, kde se důvěra v ekonomice snižuje nejrychleji. Přitom se dalo předpokládat, že strach z brexitu v průběhu měsíce pomine, nebo se alespoň výrazně sníží, a vše se vrátí do starých dobrých kolejí. 

Opak je pravdou a průmyslové firmy začínají stále více pociťovat nedostatek nových domácích i zahraničních zakázek. Spokojenější jsou jen stavebníci, kteří očekávají růst poptávky, stejně jako firmy ve finančním sektoru, kde zase zvyšující se zájem o úvěry snad dokáže vykompenzovat klesající úrokové marže. 

Jak si tedy přebrat aktuální data o náladách v evropských ekonomikách v kontextu nepříliš povzbudivých PMI, horšího Ifa a dalších měkkých ukazatelů zaměřených spíše na pocity než čísla z účetních výkazů? Zdá se, že si ekonomiky v EU povětšinou udržují v létě solidní (v rámci možností) tempo, avšak nepociťují žádný impuls ke zrychlení, které by jim dokázalo vyřešit problém s  přetrvávající vysokou nezaměstnaností ve velké části Unie a nízkou inflací. Menší ochota spotřebitelů nakupovat auta a další zboží v následujících 12 měsících ekonomický výhled také nezlepšuje. Jestli tedy ECB potřebuje další důvod, proč uvažovat o prodloužení její extrémně měkké politiky, tak tady rozhodně je.