„Proč tolik rozruchu kolem toho, kdo má letět Mandelovi na pohřeb? To je přece jednoduché: Nikdo. Máme pro takový případ v Jihoafrické republice ideálního zástupce, Radovana Krejčíře. Ten by ho určitě uměl upřímně ocenit.“

Tato slova jednoho kolegy v celé své stručnosti téměř přesně vystihují karneval pokrytectví, který se nejen u nás rozehrál kolem smrti jedné z významných postav světové revoluce, Nelsona Mandely. Vlastně k nim není moc co dodat. Kromě výkladu, klíče, který z ironického pousmání udělá docela vážnou připomínku stabilního vymývání mozků – základního nástroje právě té revoluce, která Mandelu zrodila a nyní také zbožštila. A to alespoň za pár řádek stojí.

Taková ostuda!

Zveřejnění „odposlechu“ soukromého rozhovoru mezi předsedou vlády a ministry obrany a financí v přestávce jednání ve sněmovně, se stalo samozřejmě hitem víkendového zpravodajství a sociálních sítí. Přebilo i tak překvapivé zprávy, jako že TOP 09 si téměř jednomyslně opět zvolila za předsedu medvěda s medvědářem.

Strašlivá ostuda, kterou jsme prý měli v této souvislosti ve světě utrpět, je hezkým příkladem dalšího skvělého výkonu v sebemrskačském sportu, který v českých médiích dosahuje světové špičky: Myšleno Rusnokovo: Vole... atd, nikoli Schwarzenbergovo: Povedu vás do boje. V normálním světě by tomu bylo naopak. Jenže svět normální není.

Hluboce rozumím zděšení předsedy vlády, když si přečetl zprávu o Mandelově skonu. Stejné zavládlo zcela nepochybně v absolutní většině prezidentských či premiérských kanceláří po celém světě: Povinnost zúčastnit se pohřbu Velikána v daleké zemi „uprostřed nikde“ má destruktivní účinky na napjaté kalendáře státníků – zvláště v době předvánoční. Stíhá se nejnezbytnější, než zavládne před a ponovoroční „nicnedělání“. Kdybychom měli možnost slyšet soukromé reakce státníků, měli bychom v mnoha případech ty naše za něžné jelimánky.