Petr Hájek: Klaus vrací úder

Vlastně to je na první pohled až trochu záhadné: Uprostřed volební kampaně se rozběhla kampaň jiná. Narozdíl od té první v ní nechybějí vášně. Co se stalo?

Jak jsme již informovali, Václav Klaus převzal minulý týden ve Washingtonu Truman-Reaganovu medaili svobody. Udělila mu ji organizace Victims of Communism Memoriál Foundation, kterou v minulosti získala například Milada Horáková, polský exprezident Lech Walesa nebo bývalý papež Jan Pavel II.

Normální člověk by řekl, že bychom měli být hrdí, že další významný Čech je nositelem tohoto prestižního ocenění. A jsem přesvědčen, že většina lidí v naší zemi je tím skutečně potěšena, protože normální jsou. Jenže rázem se zvedla vlna nenávistných reakcí havlistického mainstreamu, který je naopak „antiklausismem“ posedlý. Psali jsme o tom.

První vlna aktuálního „klausobijství“ se zvedla v souvislosti s jeho novou knihou jen o několik dní předtím. Druhá následovala vzápětí. Lze tedy očekávat v dalších dnech ještě třetí? Skoro bych se o to vsadil. Proč?

Ockhamova břitva

Klausův zápas s havlismem v jeho nejrůznějších podobách probíhá samozřejmě neustále – ať prezidentem našeho státu je nebo není. Přesto bych očekával, že v těchto dnech v mediálním a politickém mainstreamu všechno pohltí předvolební kampaň. A vzhledem k tomu, že náš bývalý prezident v těchto volbách nekandiduje, že alespoň na pár týdnů zmizí z hledáčků politických ostřelovačů. A ono je to kupodivu přesně naopak:

Není jediný rozhovor, aby se o zakladatele ODS zle neotřela paní Němcová či jiný z kandidátů této havlisty zničené strany, která se podle posledních průzkumů možná ani nedostane do parlamentu. Andrej Babiš také neřekne jediné rozvitější souvětí, v němž by Václava Klause nezmínil jako hlavní zlo, s nímž on a jeho miliardová byznys-politika nejvíce soupeří. Noviny několik dní, jak jsem již zmínil, živila mystifikace, postavená na citacích z jeho nové knihy, kterou do té doby nikdo nečetl. A tak dále.

Nabízela by se pro vysvětlení různé složité psychologické či spíše psychiatrické diagnózy. Protentokrát však nabízím použít Ockhamovu břitvu. Pro informaci: Jde o logický postup nazvaný podle františkánského kněze Wiliama z Ockhamu (1278 – 1347). V zásadě lze jeho metodu shrnout takto: Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované. Pro mě zní takto:

Václav Klaus sice v nadcházejících volbách nekandiduje, ale dal jasně najevo, kdo má jeho sympatie. Dokonce takové, že řekl přímo, koho bude volit: Volební blok Hlavu vzhůru, spojený s tváří a jménem Jany Bobošíkové.

Opět na scéně „Bond-Číro“

Tento volební blok se tak okamžitě stal předmětem mainstreamových útoků, mezi nimiž „causa“ Metelesku blesku a angažmá Zdeňka Svěráka patřily spíše k těm úsměvnějším. Vážnější už je, že například agentury pro výzkum veřejného mínění tento volební blok zcela ignorují a v průzkumech se místo Hlavu vzhůru objevuje Suverenita – přestože ta ve volbách nekandiduje.

Nejpoučnější je z hlediska Ockhamovy břitvy však asi dnešní „skandál“. Citujme z i-Dnes:

„Na internetových stránkách volebního bloku Hlavu vzhůru, který vede Jana Bobošíková, se objevil komentář s obrázkem, na němž je vyobrazen předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg s hákovým křížem za hlavou. Obrázek je navíc vyveden v barvách, které užívali nacisté a stojí na něm parodický nápis "Fe slušbách cizí republiky".

Volební blok komentář i s obrázkem převzal z blogů iDnes.cz, kde je jako zdroj montáže uvedena další internetová stránka, na které se ale montáž nenachází. Místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek zveřejnění obrázku kritizoval.

"Je to mimo veškerou elementární slušnost. Po zhlédnutí tohoto článku s nacistickými symboly budu s napětím čekat, zda lidé, které jsem dosud pokládal za slušné a kandidují za hnutí Hlavu vzhůru, z kandidátky odstoupí," uvedl místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek.

A pak následuje „Kalouskův klíč“, po němž vše pochopíme: „Zvědavý je podle svých slov na to, zda hnutí (Hlavu vzhůru, pozn. aut.) nadále bude mít podporu exprezidenta Václava Klause.“

Je jasné, že jde o primitivní pokus TOP 09 a jejích havlistických spojenců v médiích oživit refrén ze Schwarzenbergovy prezidentské kampaně. V ní se také „kampaňovalo“ proti nekandidujícímu Václavu Klausovi, jenž v onom případě zase vyjádřil podporu Miloši Zemanovi. Opakovaný vtip sice není vtipem, přesně však ukazuje, o čem tyto útoky ve skutečnosti jsou.

Špatná kalkulace

Myslím, že v tomto ohledu Ockhamova břitva funguje bezvadně: Těm, kteří Václavu Klausovi důvěřují a chtěli by volit jako on, musí být náš exprezident představen jako „Babišovo zlo, prostě nejhorší možná volba. Skandalizování volebního bloku Hlavu vzhůru by nefungovalo. Útočit na symbol se značkou VK je daleko jednodušší – a lety vyzkoušené.

Nemyslím však, že je to dobrá kalkulace. Existuje totiž stabilně velký počet lidí, kteří jsou proti útokům na značku VK poměrně imunní. Kteří berou postoje a názory nesporné hlavy a zakladatele české pravice vážně a mainstreamem si „radit“ nedají. Mají svou hlavu, své zkušenosti, své zájmy.

Přesto mám za to, že je dobré kampaním levičáckých havlistů – ať jsou v kterékoli politické či „mediální“ straně – čelit a nepodceňovat je. Právě tak je tomu s touto zatím poslední vlnou. Ostatně její mohutnost překvapila i Václava Klause. Komentoval to slovy „Zlobu pravdoláskovců jsem očekával, její míru nikoliv. Nutí mne to říci několik slov“.

Proto je dobré se s jeho autentickým vyjádřením seznámit. Před tím, než přijde nějaká třetí vlna skandalizace. Ostatně možná jsme s ní už konfrontováni právě zmíněným dnešním schwarzenbergovským „skandálem“:

Ně?kolik slov

„1. Že bych měl dostat Truman-Reaganovu medaili svobody jsem neočekával a ani nijak jsem k tomu nepřispěl. Ještě počátkem září 2013 jsem nevěděl, že taková cena existuje.

2. Tuto cenu mi udělila nadace The Victims of Communism Memorial Foundation svým vlastním rozhodnutím. Tato nadace je organizačně i názorově blízko daleko známější Heritage Foundation, se kterou mám již dvě desetiletí velmi dobré vztahy. Mnohokrát jsem mluvil na jejích akcích. V závěru 90. let organizovala v deseti největších městech USA cyklus přednášek o svobodě (který pak vyšel knižně) – bylo to 8 Američanů a z Evropy Margaret Thatcherová a já. Mimochodem, to jsem považoval za větší ocenění než dnešní cenu.

3. Tato medaile není medailí za disent, je medailí těm, kteří se s komunismem utkávali a utkávají v nejrůznějších formách a způsobech. Není zúžením střetávání se s komunismem na jednu, u nás – po pádu komunismu – tak se prosadivší formu. Jako člověk, který komunismus prožil (skončil, když mi bylo 48 let), jsem od počátku nesouhlasil s tím, že si u nás souboj s komunismem monopolizovala jedna skupina lidí. Jejich osobní odvahu nijak neumenšuji, polemizoval bych však s jejich vlastní interpretací vlivu, jaký mělo jejich působení pro pád komunismu.

4. Nikdy jsem – na rozdíl od mnoha jiných – nebyl členem komunistické strany, a proto nemám žádný důvod to nějak krkolomně vysvětlovat či obhajovat.

5. V 60. letech jsem jako mladý, začínající ekonom pracoval v Šikově Ekonomickém ústavu ČSAV, který připravil tehdejší – relativně radikální – ekonomickou reformu, která nakonec vedla až k srpnu 1968. (Reformu udělali ti o generaci starší, nijak se za jejího autora nepovažuji, spíše jsem ji velmi brzy začal kritizovat za její nedostatečnou hloubku.) V té době jsem začal vedle odborných textů psát i publicistické texty, včetně známých komentářů v Literárních novinách s podpisem Dalimil.

6. V čistkách po srpnu 1968 jsem byl z Ekonomického ústavu ČSAV vyhozen jako „lídr nemarxistických ekonomů“, který podle tehdejších výroků nebyl pouhým „revizionistou“, kteří chtěli komunismus reformovat (čili zlepšovat) – jako mnoho tehdejších reformátorů – ale který ho chtěl opustit. Byl jsem také zbaven možností dále učit na vysoké škole a mnoha dalších věcí. Bylo by dobré nevytvářet nějaké nové mýty a nepravdy.

7. Zaměstnání – proti mému předchozímu postavení velmi podřadné – jsem našel na nejnižším stupni bankovní hierarchie, na okresní pobočce SBČS (Státní banky československé). Odmítám tvrzení řady lidí, že museli dělat topiče, noční hlídače a podobné práce, protože vím, že oni hlavně nechtěli dělat podřadné úředníky. Jeden můj tehdejší, taky vyhozený přítel tehdy nemohl pochopit, jak mohu každý den v 7 hodin ráno chodit do práce. Preferoval (a ostatní také) jistou volnost 24-hodinových směn v kotelně. Plně jsem to respektoval a respektuji, jenom odmítám, aby právě toto bylo kritériem toho, kdo byl a kdo nebyl v 70. letech perzekuován.

8. Jednou věcí bylo individuální hospodské nadávání na komunismus (nebo „kodetovský“ odpor ke komunismu demonstrovaný ex-post v Hřebejkovských Pelíškách, když už se to smělo), druhou věcí bylo něco neindividuálního, tedy organizovaného pro větší počet lidí. To druhé bylo u nás cílevědomou propagandou zúženo na aktivitu Charty 77. Můj tehdejší nezájem o Chartu 77 by měl být interpretován jako osobní preference. Já jsem si opravdu tehdy myslel, že tudy cesta nevede. Nic více a nic méně. A také jsem přesvědčen, že nevedla.

Asi 6 nebo 7 let jsem zkoušel něco jiného. Na pomezí oficiálního a neoficiálního jsem organizoval – v roli vědeckého tajemníka bankovní pobočky ČSVTS (Československé vědecko-technické společnosti), této trpěné, ale přesto různými způsoby aktivní, a proto užitečné organizace, častěji technické než ekonomické inteligence – pravidelné měsíční semináře pod hlavičkou „Ekonomického modelování“. Zúčastňovalo se jich až 100 lidí, z projevů na těchto akcích jsem 2x ročně vydával „sborník“ v několika stech exemplářů. (V tiráži bylo uvedeno nižší číslo, protože to nesmělo překročit počet členů bankovní ČSVTS). Na seminářích vystupovala řada členů prvních polistopadových vlád – Kočárník, Dyba, Dlouhý, Ježek, Stráský, náměstků ministrů, bankéřů atd. Nemluvme o disentu, ale vím, že mnoho pražských ekonomů zvažovalo, zda se tam svou účastí chce, nebo nechce kompromitovat. Vystoupil tam i dnešní prezident republiky Miloš Zeman. Semináře byly zakázány z nejvyšších politických míst až – v relativně už mírnějším období – roku 1986. Formovala se tam zcela jasně skupina lidí, kteří byli po listopadu 1989 schopni vstoupit do významných politických funkcí.

Význam toho není důvod zveličovat, ale ani umenšovat. Mimo jiné to – minimálně – ukazuje, že byly různé formy mimooficiálních a mimorežimových aktivit. Proud aktivního nesouhlasu s komunismem byl široký. S nacismem nebojovali pouze partyzáni, s komunismem pouze chartisté. První neporazili nacismus, druzí neporazili komunismus.

9. Ve svém projevu ve Washingtonu jsem při předávání této ceny mimo jiné zdůraznil nutnost „bojovat s komunismem v jeho nových převlecích“. Považuji to za naprosto klíčové. Starý komunismus se už nevrátí. Nové komunismy však už jsou velmi blízko. Kdo to nevidí a necítí, ten demonstruje jednu jedinou, smutnou věc: že přes veškerou siláckost svých výroků komunismus nepochopil.

10. Právě s tím se musíme my, kteří jsme ho snad pochopili, nesmiřitelně utkávat. Snad k tomu přispěje i smutná kauza, kterou vyvolali ti, kteří ani ten starý komunismus nepochopili. Natož aby chápali nové dnešní hrozby.“

Publikováno se souhlasem vydavatele.