Mnozí pozorovatelé a komentátoři (zvláště zahraniční) dospěli nepřímo k závěru, že když prezident Zeman odvolal (účast na vojenské přehlídce v Moskvě), vzal si tak vlastně příklad z Galilea Galilei. Poté, co mu (podobně jako italskému vynálezci) ukázala inkvizice mučící nástroje, které vůči němu budou použity, pokud setrvá na svém, sklapl podpatky a poníženě poprosil za odpuštění. Nyní zase prezidentovi příznivci, kteří jej v jeho mužném (a státnickém) postoji k nezpochybnitelné historické pravdě podporovali, naopak doufají, že se dočkají jeho „A přece se točí!“, které prý demonstruje buď přímo v Moskvě, nebo po návratu domů.

To je však mylná interpretace prezidentovy kapitulace a marná víra. Proč? Pokud chceme doopravdy porozumět tomu, čím nás krmila hlavní média a co je skutečnou podstatou sporu i jeho – prozatímního – výsledku, musíme na chvíli opustit převažující vnímání této politické bitky. Nejde o fandovství. Není to fotbalový zápas Sparta – Slavia, v nějž se u nás tradičně (zvláště v posledním čtvrtstoletí) prožívání politických zápasů mění – k velké radosti manipulátorů všeho druhu. Věc je mnohem vážnější a zcela principiální.

Není míru pod olivami

Po několika letech jsme si totiž zopakovali situaci, která se v naší zemi v různě dlouhých periodách opakuje. Vzpomeňme třeba na souboj o podpis takzvané Lisabonské smlouvy, kterou Česká republika i formálně rezignovala na sen o obnovené suverenitě z prvního desetiletí po státním převratu 1989. Prezident Klaus tehdy dlouho vzdoroval obrovskému tlaku zdejší bruselské Páté kolony ve vládě i v parlamentu. Nakonec se obrátil až na Ústavní soud – a teprve po jeho (lhostejno že protiústavním a kolaborantském) verdiktu kapituloval, a Lisabon podepsal.

První (poválečná) prezidentská zkušenost s podobným dilematem patřila Edwardu Benešovi v roce 1948. Také on kapituloval (před Gottwaldem), v domnění, že tím zabránil definitivnímu rozpolcení veřejnosti, dokonce snad občanské válce. Nechme nyní stranou, že se pravděpodobně mýlil, neboť otázka stála jinak. Podle řady u nás dosud prakticky neznámých (a stále tajených) dokumentů, kterým se budeme v Protiproudu brzy věnovat, Stalin netrval na připojení Československa do rodiny sovětských satelitů. Ve skutečnosti připouštěl, že se staneme neutrální zemí – podobně jako Rakousko – a vytvoří se tak nárazníková zóna Západ – Východ.