Není vyloučeno, že brzy nám bude úplně jedno, jestli se dostane do parlamentu ta či ona strana, zda se ve Středních Čechách podaří „vykroužkovat“ Miroslava Kalouska, nebo jestli Tomio Okamura s Vítem Bártou porazí na Plzeňsku Jiřího Pospíšila.
Pokud chceme porozumět tomu, co je virtuální realita v praxi, máme právě ideální příležitost. Bohužel však nejsme jen diváci. Snadno se můžeme stát nedobrovolnými hráči v děsivém představení.
Starý plán v novém balení
Před třinácti lety vrazila dvě letadla do dvou budov v New Yorku a prezident Bush vyhlásil „válku terorismu“. Brzy se ukázalo, že šlo o zástupný termín k dalšímu kroku na přeměnu světa podle představ elit „světového vládnutí“.
Bez ohledu na to, že se podařilo většině světové veřejnosti vsugerovat představu teroristického útoku na Spojené státy, netrvalo dlouho a bylo jasné, že všechno to “nějak nesedí“. Postupně přišly další a další vlny důkazů o rozměrech celé té obrovské mystifikace. Důvodné pochybnosti mainstream jako vždy neviděl, neinformoval o jejich faktické podstatě – jen to prostě celé zařadil do škatulky „obskurní konspirační teorie“. Jenže ona to žádná teorie nikdy nebyla a není. Pod nespornými fakty stojí podpisy řady nobelistů a mnoha jiných významných postav odmítajících hrát dohodnutou ohavnou hru.
Důkazy prakticky vyvrátily, že by 11. září mohlo proběhnout tak, jak tvrdila – a od té doby dodnes tvrdí – kterákoli americká administrativa. Ale nešlo o „spor o pravdu“. To nejdůležitější: Zamýšlené války se rozběhly – a právě se zjevně blížíme k rozhodujícímu bodu celé strategie. Zdá se, že skutečnost, že se nikdy nepodařilo dozvědět se o 11. září pravdu, nás v těchto dnech dostihuje. A možná předběhne.
Umlčený generál
Již v roce 2007 o tom všem napsal knihu a veřejně vypovídal také slavný americký generál Wesley Clark. Jednoduše řečeno prozradil, že již před 11. zářím byl hotov plán na vojenské „řešení“ severní Afriky a Středního východu – včetně Sýrie a Íránu. Stojí za to nyní na okamžik přestat číst tento text a věnovat pár minut následujícímu videu s českými titulky. Naše veřejnoprávní (ani žádná jiná) televize totiž tento záznam nepromítala, přestože ji o to řada lidí žádala. Je to příznačné – a vlastně docela pozoruhodné. Nejen proto, že generál Clark je držitelem mnoha nejvyšších vojenských vyznamenání – včetně našich.
Je tedy zřejmé, že držitel Nobelovy ceny míru Barack Obama nyní v přípravě útoku na Sýrii pouze dodržuje itinerář dlouhodobé válečné strategie budovatelů Nového světového řádu. Jenže tentokrát jde o něco jiného než v Afghánistánu, Iráku či v severní Africe. Doposud to pro nás byla „televizní válka“. Desetitisíce mrtvých, zničené země a celé regiony, statisíce uprchlíků – to všechno se většiny z nás týkalo jen jako „vzrušující zpravodajství odkudsi“. Tentokrát ale může být všechno jinak. Stojíme zřejmě těsně před bodem, z něhož již není návratu.
Proč spojenci váhají?
Proč jindy tak válkychtiví spojenci Ameriky v EU váhají? Proč se k Obamovi zatím přidal jen prezident Hollande (nepleťme si tohoto bolševizujícího socialistu s Francií)? Proč britský parlament odmítl účast na tomto dobrodružství? Proč dokonce i jinak ke světovému veřejnému mínění naprosto lhostejní, arogantní Američané odkládají den po dni zahájení útoku? Proč chce Obama souhlas Kongresu, když ho nepotřebuje?
Ze stejných důvodů, proč například i z našich nejvyšších vojenských kruhů, zaznívají přiškrcené hlasy, že „teď už jde do tuhého“. Naše generalita, která se jinak o dění na světových bojištích zajímá nanejvýš jako „účetní distributor“ symbolických oddílů českých vojáků do amerických expedičních misí, má orosené čelo. Podobně je tomu i v ostatních evropských zemích.
Teprve akce sama – její první hodiny – budou školou manipulace. Režiséři musejí za každou cenu vytvořit ve veřejnosti emoci, která vše následující „pocitově ospravedlní“.
Je totiž jasné, že pokud Američané překročí Rubikon a na Sýrii skutečně zaútočí, není jisté už vůbec nic. Další vývoj nelze odhadovat a celé představení se snadno jeho tvůrcům a režisérům může vymknout z rukou.
Sýrie není Irák. Je příznačné, že záminka s „použitím chemických zbraní“ je ještě chatrnější než údajné „zbraně hromadného ničení“ v rukou Saddáma Husajna. Záminka je totiž to poslední, co je důležité. Sehrát představení v kulisách New Yorku vyžadovalo alespoň základní věrohodnost. V Sýrii není třeba se s takovými maličkostmi obtěžovat.
Anatomie manipulace
Velmi rychle se může celý svět ocitnout uprostřed běsnícího válečného stroje. Podoby to může mít v různých částech světa nejrůznější – ale i nejhrůznější. Není proto vůbec přehnané tvrzení, že stojíme v podobně kritické situaci jako v šedesátých letech minulého století, kdy jen hodiny dělily svět od jaderné americko – sovětské konfrontace.
Zkusme proto v příštích hodinách a dnech být maximálně pozorní. To, čím nás budou mainstreamová média krmit, není jen příprava na válku. Je to „politické školení mužstva“ před 11. zářím číslo dvě. Ale teprve akce sama – její první hodiny – budou školou manipulace. Režiséři musejí za každou cenu vytvořit ve veřejnosti emoci, která vše následující „pocitově ospravedlní“.
Pokud se jim to podaří a západní veřejnost nakonec válku „přijme za svou“, dosáhnou manipulátoři svého cíle. Pak již mohou cokoli. Pokud propagandistickou bitvu nevyhrají, může se jim celý plán rozsypat pod rukama.
Sledujeme anatomii manipulace v přímém přenosu. Tentokrát jsme na ni lépe připraveni než 11. září 2001. Ale bude nám to něco platné?
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: protiproud.cz
