Babišova vláda obsazuje ministerstva. Bohuslav Sobotka doprovází nové šéfy rezortů k převzetí budov.
Pokud současné dění popíšeme těmito dvěma větami, je možné je vnímat
a) jako uchvácení moci po státním převratu
b) jako běžný akt povolebního předání vládního kormidla v demokracii.
Není to však ani a, ani b. Jsme svědky něčeho úplně jiného.
Originální jízdní řád
Mainstream se poslední tři týdny bavil hrami mezi prezidentem Zemanem na jedné straně a „koaličními spory“ na straně druhé. Vytvářel tak mlhu, v níž se mohlo zdát, že po dlouhé jízdě Rusnokovy „prezidentské vlády“ bez parlamentní podpory a kontroly, se konečně blížíme do standartní politické stanice, kterou známe. Potřeboval, aby výsledkem bylo: Sláva! Zeman je poražen, demokracie zachráněna! Nastupuje reprezentace vzešlá z parlamentních voleb! Nyní se ptejme, zda se nám líbí, nebo nelíbí.
Pokud se Babiš rozhodne, vláda vydrží čtyři roky. Nebo dva. Nebo jeden. Je to v jeho rukou. S tím doplňkem, že jeho rukama ve skutečnosti někdo pohybuje. Někdo, komu jsou hříčky kolem voleb k smíchu.
Pro ty, kdo této fikci uvěřili, se jmenováním vlády mlhy rozfoukaly. Kdo však chce vidět alespoň nyní, může v poměrně jasných obrysech konstatovat zvláštnost nového jízdního řádu: Cesta začíná jízdou do tunelu. Proč?
Luxusní nora unaveného muže
Nekonečné spekulace „co Zeman udělá“, jsou tedy, chválabohu, na čas za námi. Už před několika týdny jsme napsali, že prezident neudělá nic, protože prostě jen kapituloval. Prohrál, aniž začal hrát. Pouze blufoval.
Prezident hrát chtěl. Moc po tom toužil. Ale už to neumí. Nemá na to. Žije nadále „v noře“ na Vysočině, jen luxusnější. Ani volební fiasko prezidentské strany v tom nic podstatného neznamenalo. Zpackané odstranění Bohuslava Sobotky po prohraných volbách mu definitivně vzalo dech. Ukázalo se, že nic jiného neměl. Prázdné karty.
Miloš Zeman to zřejmě tušil od počátku. Už když si pozval Ivo Ištvana, aby mu „vyjádřil podporu“, chtěl pouze zatemnit scénu. Vytvořit dojem, že je také spoluhráčem, aktérem v partii policejně-prokurátorského převratu, popravy Kalouskovy vlády. Nevěřili jsme mu to už tehdy – a narozdíl od mainstreamu jsme se tím proto ani příliš nezabývali. Kdepak, tuto roli by Zeman nezvládl ani před lety, když byl v plné síle. Hlavně by ji nehrál. A kdyby – nevěděli bychom to.
Zemanománie
Prezident však dobře znal své Pappenheimské: Věděl, že dodává slepé střelivo na výrobu dýmu, které artilérie prosťáčků nadšeně použijí k zamlžení hracího stolu. Střelci se činili od té doby dvacet čtyři hodin denně. Psychologická příprava by platila, pokud by padl Sobotka. Jakmile nepadl, bylo vymalováno.
Pokud by se média věnovala tomu PROČ předseda ČSSD nepadl, PROČ ho v klíčové chvíli podržel Andrej Babiš, a získala tak odpovědi na dalších deset podstatných PROČ, možná bychom se o celé hře něco dozvěděli. Jenže hlavní proud – zčásti v tupé nenávisti k hlavě státu, zčásti proto, že Babišova Mafra, dosavadní „dodavatel témat“ již začala „nově“ fungovat – spustil v Zemanově režii seriál Mlžení. Zemanománie všechny potenciální stopy skryla, rozdupala, „spotřebovala“.
Prezident hrál s prázdnými kartami poker, jeho spoluhráči mariáš. Jen proto může být výsledkem nadále tajemně se tvářící slábnoucí hradní obr a skupinka školáků, kteří se při jmenování vlády nechají bez protestů zesměšňovat jeho „pokáráním“. Už je jim lhostejný. Vědí, že se hraje něco jiného. Obě strany to vědí. Prezident je ze hry. Ať se už nyní bude hrát cokoli, rozdávat a účtovat bude Babiš. Co? To je jediná otázka, která by nás měla nadále zajímat. Ostatní je bezpředmětné.
Nástup stínových ministrů
Jiří Dienstbier se již nechal slyšet, že revolučně zruší „Klausovu výjimku“. Opatření, které mělo ztížit prolomení „Benešových dekretů“ výměnou za podpis Lisabonské smlouvy, jenž prezidentu Klausovi nařídil Ústavní soud. Skutečný chlapík! To vše v situaci, kdy je již dávno jasné, že reální evropští vládci svůj slib od první chvíle nemínili splnit. Bude-li to potřeba, "Benešovy dekrety" dříve či později prolomeny budou. Revolucionář Dienstbier si svým chvástáním chce jen přihřát polívčičku – a tak trochu si tu slávu (a zásluhy) ukrást.
Lubomír Zaorálek zase hlásá, že soudruhům z Bruselu (respektive z Berlína) přivede na stůl penězovod z našich daní: „Přistoupíme k fiskálnímu paktu!“ buší se do prsou. „Zavedeme euro!“ Zavedeme, cokoli si řeknete!
Jízda do tunelu začíná. Pro ty, kdo se ve tmě bojí, mám uklidňující zprávu: Bude se tam svítit. Nikoli úspornými žárovkami. Oslnivými halogeny. Bez elektřiny.
Další chlapík! Také chce, aby na něj soudruzi ze Socialistické internacionály pamatovali při dělení kořisti. Nic samozřejmě nezavede dříve, než ONI budou chtít a potřebovat. Udělali by to i bez něj.
A tak se všichni odpůrci eura hrozí, co že nás to čeká, ale nikoho nenapadne, že bychom eurem už dávno platili, pokud by to Brusel (respektive Berlín) chtěl. Jenže on to zatím nechce. V tom je celý vtip. Pokud někdo nechápe, že na to už nemáme žádný vliv, nemá smysl mu nic vysvětlovat. Může se v klidu bavit pořady pana Moravce a spol.
Něco se stalo
Faktem je, že předčasnými volbami, jejich výsledkem a tragikomickou mezihrou, která jmenováním vlády skončila, se konečně zviditelnilo, co mnozí již dlouho tuší: Něco se stalo. Něco zásadního. Něco, co zatím nedohlédáme.
Zbývající nebabišovská média budou ještě chvilku psát o „oligarchizaci“ české politiky v postavě Andreje Babiše. Do okamžiku, než budou všechna hlavní média babišovská. Nikoli přímo Babišova. Babišovská. V té či oné struktuře nových majitelů spolupracující na... tom NĚČEM. Na tom, co nás čeká a nemine spolu s celým společenstvím někdejších suverénních států, které dnes tvoří Evropskou unii.
Můžeme se jen dohadovat: Proč například probíhají cvičení na „zvládnutí“ black-outu, rozpadu elektrické přenosové soustavy? Blíží se? Asi ano. Jde tomu nějak čelit? Kdysi to možné bylo. Nyní už ne. A tak dále.
Něco se stalo. Něco se stane. Možná si před tím ještě stihneme „střihnout“ jedny stínové volby do Evropského „parlamentu“.
Je přesto naší povinností pečlivě sledovat, co se bude dít. Nepodléhat dalším „kampaním mlhy“. Nerezignovat na pečlivé sledování šíleného Babišova kabinetu – zvláště jeho některých členů. Na místě prvním však sledujme mimikry Andreje Babiše. Od něj se bude odvíjet nit, která nás může dovést až k podstatě. On je nyní pánem našich osudů. Ti ostatní jen stínují.
Pokud se Babiš rozhodne, vláda vydrží čtyři roky. Nebo dva. Nebo jeden. Je to v jeho rukou. S tím dovětkem, že jeho rukama ve skutečnosti někdo pohybuje. Někdo, komu jsou hříčky kolem voleb k smíchu. A nejen těch u nás.
Jízda do tunelu začíná. Pro ty, kdo se ve tmě bojí, mám uklidňující zprávu: Bude se tam svítit. Nikoli úspornými žárovkami. Oslnivými halogeny. Bez elektřiny.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
