Samozřejmost, s jakou je přijímána myšlenka druhého národního obrození, ukazuje, jak rozšířené je implicitní přesvědčení, že potřebujeme nějakou formu obnovy národního cítění. Napříč Evropou i v Americe vidíme potřebu i úsilí o obnovu národních kořenů a národních hodnot. Konec konců, i slogan Make America Great Again můžeme číst jako pokus vyvolat novosvětské národní obrození.

Naše česká situace je v tomto ohledu snadnější než v minulosti. Většina dospělých obyvatel českých zemí byla vychovávána s tím, že být vlastencem je hodno úcty a být Čechem je skvělé. A když vidíme naplněné arény zpívat texty jako „Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ,“ je nám jasné, že multikulturní školství není zdaleka tak úspěšné, jak by odpovídalo rozpočtům. Navíc se můžeme opřít o zkušenosti z velkého národního obrození, které už v našich zemích proběhlo, a které má obdobu v dalších evropských zemích.

Jenže právě skutečnost, že je na čem stavět, by nás mohla snadno svádět k chybám a iluzím, které způsobí, že národně-obrozenecké snahy nebudou tentokrát úspěšné.

Chyba první. Národ pojatý jako skansen, národopisné muzeum nebo sbírka veteránů. Je možné zdůrazňovat a připomínat, čeho Češi dosáhli v minulosti. Předvedete to lidem a některé nadchnete. Je to krásné. Jenže, kdo má čas se tomu věnovat, pokud zrovna nepracuje jako kastelán.

Chyba druhá. Je správné a důležité připomínat naše otce a jejich velké činy. Jenže na konci takového vyprávění je zpravidla připomenutí odpovědnosti a uložení povinnosti to vše ubránit proti globálním monstrům. Taková odpovědnost je k neunesení. Zvláště, když má člověk vedle toho zvládat běžný život. Připojit se k obrození je heroické, ale nemůžeme se divit těm Čechům, Angličanům, Francouzům a Švédům, kteří věnují veškerou energii snaze přežít.