Na stránkách této rubriky otevřela debatu ve velkém stylu Marie L. Neudorflová, kdy označila hlavní argument zastánců rušení víceletých gymnázií za nečestný (její článek je k rozkliknutí ZDE). Následně jí kriticky oponoval profesor Ivo Budil (k přečtení ZDE) a muziku nakonec v tomto sporu přitvrdil i Milan Barna, který se naopak postavil na stranu Neudorflové (jeho text lze nalézt ZDE). Já, jakožto čtvrtý účastník diskuse, se ovšem domnívám, že vlastně nemohou vést k dobrému výsledku. Řeší se totiž něco daleko hlubšího, kde žádná gymnaziální reforma nepomůže.

Jde totiž o rozvoj talentovaných dětí. Odjakživa bylo pokládáno za legitimní, aby se za něj utrácely peníze daňových poplatníků. Panoval konsensus, že pokud se zvláště chytrým dětem dostane speciální péče, bude vše ku prospěchu ostatním. Když malým talentům umožníme rozvoj, budou konstruovat úžasné stroje, vynalézat nové léky, vytvářet pracovní místa, nacházet nové cesty k vymýcení chudoby, organizovat neporazitelnou obranu země… Zdálo se, že na vzdělání nadaných vydělají všichni. Dávalo tedy smysl, aby do nich všichni investovali. Žijeme ovšem v době, kdy je společnost rozdělená. Zájmy elit a normálních pracujících lidí míří opačným směrem. Pokud se talentovaný mladý člověk jednou vyšplhá ve společenském žebříčku velmi vysoko, můžeme očekávat, že bude vymýšlet nesmyslné regulace, zavádět těsnější dohled nad spoluobčany, usilovat o likvidaci posledních zbytků demokracie, kreativně přemýšlet, jak vymačkat ostatní jako citron. Talent a vzdělání přestaly být k všeobecnému prospěchu, dopad je v nejlepším případě neutrální.