Politolog a režimní propagandista Jan Charvát si na mě zase po čase vzpomněl. „Objevili se antiislamisté – a s nimi obrovská proměna. Najednou to nebyli skinheadi, žádní kluci s tetováním. Byl to docent Konvička z jihočeské univerzity. Nebo PhDr. Petr Hampl, Ph.D., prostě chlapi ve věku čtyřicet, padesát let, zcela etablovaní v systému.“

Pan politolog ovšem nedokázal vysvětlit, v čem je taková opozice vlastně extrémistická. Nikdy jsme nezastávali žádné krajně pravicové názory a nikdy se neprojevovali násilně. Tvrdě jsme kritizovali vládní sociální politiku, ale nikdy nenadávali cikánům. Nikdy ani náznak antisemitismu. Žádné konspiračky. Z feministek a  sexuálních výstředníků jsme si občas dělali legraci, ale nikdy žádné hrubé urážky a ani nejmenší náznak násilnosti.

Nicméně určitý průlom tam být mohl. A sice, že jsme se snažili vytvořit opozici inteligentní, vzdělanou, nerasistickou, tolerantní a absolutně nenásilnou a dobře přijatelnou pro víc než 80% populace. „Extrémistické“ na nás bylo jen to, že jsme se nesmířili s likvidací občanských svobod, české kultury a základních hodnot západní civilizace. Myslím, že už před námi šlo velmi podobnou cestou třeba hnutí Ne základnám, ale to nikdo nedosáhlo tak širokého lidového ohlasu.