Za prvé, můžeme předstírat, že žádný konflikt vlastně neprobíhá. Žádní kolonisté se tu přece neusazují. I kdyby se tu snad usazovali, jsou určitě ochotní vzdát se svých civilizačních zásad a převzít ty naše. A i kdyby snad tu ochotu neměli, jejich náboženství je neuvěřitelně mírumilovné. Jsou méně agresivní než Evropané a nejsou schopni znásilnit nevěřící ženu, natož třeba najet automobilem davu nevěřících. Takové věci se nedějí, to vás jen straší nějaký vychytralý xenofob.

Za druhé. Něco opravdu není v pořádku. Dost možná se děje něco s fatálními následky. Nejspíš bychom s tím něco měli dělat. Ale raději s tím nic dělat nebudeme. Raději o tom ani nebudeme otevřeně mluvit. Slušní lidé svou civilizaci přece nebrání. Obrana civilizace je pro xenofoby a ti jsou fuj. Xenofobové nedostávají dotace ani manažerská místa, proto k nim nechceme patřit. Takže to raději nechme být. Třeba to někdo vyřeší za nás.

Za třetí. Jsme ochotni si připustit, že naše civilizace je v ohrožení a že nás může převálcovat anticivilizace, která nedosáhla a nedosáhne dokonce ani úrovně srovnatelné s evropským středověkem. Jsme ochotni se postavit na odpor, i když je nepřítel silný a bude to vyžadovat velké osobní oběti. Uděláme to, protože to pokládáme za správné a protože se nechceme stydět sami před sebou.

Každého občana České republiky můžeme zařadit do některé ze tří předcházejících kolonek. Kdo nakonec zapadne do které, o tom rozhoduje výchova, příslušnost ke společenské vrstvě, vrozené povahové rysy a mnoho dalšího, včetně náhody. Ale svou roli, byť možná zprostředkující, zcela jistě hraje i celkové pochopení situace. Naše smysly totiž dokážou vnímat jen jednotlivé události. To důležitější ale je, do jakého příběhu ta jednotlivá událost zapadá. A příběhy nemůžeme vidět a ohmatat dokonce ani tehdy, když jsme jejich součástí. Příběhy můžeme jen pochopit. Což je o to složitější, že zpravidla existuje několik konkurenčních příběhů a musíme si z nich vybrat.

Nějaký snědý chlapík třeba vjede s pokřikem aláh agbar do davu a zabije spoustu lidí. V mešitách se oslavuje, ale když se objeví riziko odvety, pár imámů vydá prohlášení, že se od činu distancují. Jak něčemu takovému rozumět? Do jakého příběhu to patří?