Cesta od děsivého bolševického teroru k celkem snesitelnému autoritativnímu systému nezačala během Pražského jara. První významný zlom proběhl v roce 1941, kdy vládcové pochopili, že bez lidové podpory Hitlera neporazí. Další milník pak v roce 1956. Od té doby byl každý rok o maličko svobodnější než rok předcházející. Zároveň stoupala i životní úroveň. Že lidem takový pomalý pokrok nestačil, je pochopitelné. Zvlášť, když jejich blízcí byli ještě pořád ve věznicích a oni sami se báli ceknout. Jako ve všech podobných případech, stál ovšem režim před dvěma problémy.
Měli kariéry spojené s represemi
Na jedné straně tu stála otázka, jak pokračovat v postupném uvolňování poměrů. Vždy totiž narazíte na odpor lidí, jejichž kariéry jsou spojeny s represemi. Na druhou stranu bylo třeba udržet stabilitu. Když se nepodaří udržet stabilitu, nabízí se několik variant vývoje a všechny jsou špatné. Může vzniknout chaos a davové násilí. Další eventualitou je pád režimu a okupace. V této souvislosti nezapomínejme, že režimy na západ od nás byly svobodnější, ale nepřátelské, jak jsme se přesvědčili po roce 1989. Konečně se může stát, že se k moci dostane skupina fanatiků a obnoví teror. Na Pražské jaro můžeme pohlížet jako na úplně zbytečné narušení stability, a to nejen české společnosti, ale celého sovětského bloku a možná i rovnováhy celého světa. O to ve skutečnosti šlo. Postupné rozšiřování svobodného prostoru by přišlo i bez Pražského jara. Konec konců většina politických vězňů byla propuštěna už dříve.
Vzedmutí bylo marné
Kdyby Sovětský svaz vedli chytří lidé se strategickým myšlením, možná by vše zvládli. Jenže Sovětský svaz vedly brežněvovské nomenklaturní kádry. Tupí funkcionáři sáhli v kritické chvíli po nehorším řešení, jaké bylo možné si představit. Vpád vojsk Varšavské smlouvy neměl vítěze. Všichni zúčastnění ztratili, ale nic jiného se od tupých členů politbyra čekat nedalo. Tvůrci Pražského jara to museli vědět, přesto lehkovážně narušili stabilitu systému. Dnes je těžké soudit, do jaké míry v tom hrála roli hloupost a neschopnost a do jaké míry šlo o to, že fanatičtí svazáci z padesátých let měli strach, že budou vynecháni. Můžeme s určitým obdivem hledět na několik měsíců lidového semknutí a solidarity, která po invazi následovala. Ale šlo o snahu zcela marnou. Neexistovalo žádné pozitivní východisko. Na vině byla tehdejší mocenská elita, která národ dovedla do zcela bezvýchodné situace. Úplně zbytečně.
(Článek napsal nezávislý sociolog PhDr. Petr Hampl, Ph.D. Převzato a upraveno se svolením autora z jeho blogu).
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
