Jsme svědky snahy vytlačit některá témata z politické diskuze – např. otázka ochrany hranic republiky, multikulturních programů na školách, neziskových organizací, podpory menšin, imigrační politiky. V posledních dvou letech k tomu přibyla i otázka slučitelnosti nebo neslučitelnosti islámu s právním a kulturním prostředím evropských zemí. Pochopitelně to jsou přesně ty záležitosti, kde elity vědí, že proti nim stojí masivní lidový konsensus.

Předmětem kritiky se ale stává i zařazování příliš technických aspektů správy státu.  Jak nedávno správně poznamenal Ladislav Jakl, to, že nějaká strana navrhuje „silnice místo tankodromů,“ dává  smysl pouze v případě, že proti ní kandiduje strana prosazující tankodromy místo silnic.  Jenže v mnoha případech jsou už i taková technická opatření nahrazována slovními hříčkami navazujícími na jména kandidátů. Má o váš kraj pečovat obr nebo ho chcete přikrýt peřinou?

Otázkou ovšem zůstává, CO má být předmětem správného politického programu.  Samozřejmě musí reagovat na požadavky voličů, ale to nemusí být dostatečné vodítko.  Určitý návod by nám mohl dát model, jehož základ vytvořil texaský historik Rodney Stark, když hledal, co odlišuje úspěšné říše a civilizace od těch ostatních.  Jak je vidět z následujícího schématu, lze požadavky na vládní aktivity rozdělit do několika úrovní, přičemž platí, že není možné budovat úroveň vyšší, dokud není uspokojivě pokryta ta základnější. Platí ovšem, že každá vyšší úroveň – poté, co se rozvine – významně vylepšuje fungování úrovní nižších. Proti Starkovi jsme model o něco zjednodušili.