V této právní normě se nedočtete nic konkrétního o tom, jakým způsobem může být ředitel ústavu radou odvolán. Daniel Herman je přesvědčen o tom, že jeho vynucený odchod z postu ředitele této instituce neproběhl v souladu s právními předpisy této země. Radní, kteří ho odvolali, trvají na svém a nedomnívají se, že by porušili právo. Ani jeden názor není úplně podstatný. O překročení příslušných paragrafů může autoritativně rozhodnout pouze soud.  

Ten v první instanci dal za pravdu Danielu Hermanovi. Rozsudek však není pravomocný. Odvolací soud může teoreticky vyřknout diametrálně odlišný výrok. Do té doby se tak nic zásadního nemění na tom, že v čele ústavu by měl být pouze jeden ředitel a tím by měl být čerstvě zvolený Zdeněk Hazdra. Nejnovější soudní verdikt by jeho usednutí do ředitelského křesla mohl přece jenom oddálit. Rada Ústavu pro studium totalitních režimů totiž riskuje, že pokud Daniel Herman uspěje i u soudu vyšší instance, mohl by mít ústav po přechodnou dobu ředitele hned dva.  

Policejní sbor si tento absurdní stav vyzkoušel a rozhodně ho nelze doporučit k následování. Po sociálních demokratech, kteří řeší problém souběhu funkcí poslance a hejtmana, by lidovci mohli teoreticky čelit podobnému rébusu. Ten by se však týkal sladění aktivit ministra, který by byl zároveň ředitelem a poslancem. Pochopitelně je to myšleno v nadsázce. Realita může být sice takto absurdní, přesto není pravděpodobné, že by Daniel Herman byl zároveň členem Sobotkova kabinetu a vedl Ústav pro studium totalitních režimů.  

Nejnovější výrok soudu spíše názorně ukazuje chaos, ve kterém se instituce zabývající se temnými stránkami československé historie nachází. Problematické střídání ředitelů, vnitřní spory, nebo politické tlaky snižují autoritu ústavu v očích laické i odborné veřejnosti. Přitom spor s Danielem Hermanem nemusí být jediný. Soudní cestou se hodlá bránit i jeden z vyřazených kandidátů na ředitele. To vše přispívá k tomu, že se množí názory prosazující zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů kvůli tomu, že jde o zpolitizovanou instituci neplnící svoje poslání.  

Chaos kolem ústavu může vzbuzovat dojem, že je snad opakovaně vyvoláván právě kvůli tomu. Přitom Česká republika potřebuje respektovanou instituci zabývající se obdobím komunistické a nacistické totalitní moci. Otázkou zůstává, kdy a komu se ji podaří vybudovat z Ústavu pro studium totalitních režimů?