Zmiňovaná suma by se měla dát uspořit bez toho, aby pedagogům klesly mzdy. Pro vedení resortu by to neměla být nepřekonatelná překážka. Přesto Josef Dobeš hodlá právě kvůli tomu ministerské křeslo opustit. Svoje rozhodnutí sice zdůvodňuje celou řadou argumentů, ty však jen těžko mohou překrýt dojem, že pouze čekal na první vhodnou příležitost, jak uniknout sílícímu tlaku a z vedení resortu odejít.
Zároveň by v době jeho ohlášené rezignace neměla zaniknout skutečnost, že už ministrem dávno být neměl. Konkrétně od aféry, která vypukla kolem agentury ABL a kolem podnikatelského záměru Víta Bárty, který hodlal využít průniku do politiky k rozvoji této firmy. Skandál vyústil v koaliční krizi a premiér Petr Nečas ji hodlal řešit tím, že z kabinetu odstraní ministry s touto agenturou nějakým způsobem spjaté. Týkalo se to i Josefa Dobeše. Proto předseda vlády přinesl na Hrad také žádost o jeho odvolání. V ústavě se v příslušném článku píše: „ Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Pochopitelně se předpokládá, že tak učiní, a ne že to případně udělat může. V tomto konkrétním případu se to nestalo. Václav Klaus postupoval v rozporu s ústavou, a zároveň tím výrazně podpořil Věci veřejné.
O Josefu Dobešovi potom opakovaně hovořil jako o nejlepším ministrovi školství. Tomu se však nedařilo reformovat vysoké školství, čerpat peníze z evropských fondů, problémy měl se zavedením státních maturit, potíže se vyskytly i při financování regionálního školství. Rovněž v personální oblasti neměl zrovna šťastnou ruku. V některých funkcích se lidé střídali tak rychle, že jejich podřízení si pomalu ani nestačili zapamatovat, jak se jejich nadřízený jmenuje. Negativní ohlas vyvolalo angažování Ladislava Bátory na ministerstvu. Tedy člověka, který by kvůli kontroverzním názorům a politickému aktivismu neměl vysokou funkci ve státní správě zastávat.
Zkrátka Josef Dobeš si včele ministerstva školství nepočínal obratně. Důkazem může být rovněž celá řada nápadů, které se objevily na veřejnosti, vyvolaly rozpaky a potom rychle zmizely. Řeč může být například o kratších přestávkách, povinné konzumaci polévek a podobně. Jen některé už zmíněné problémy by stačily k tomu, aby Josef Dobeš ministerský post opustil. Pomyslnou třešničkou na dortu bylo rozhodnutí, kterým nerespektoval postoj akreditační komise a prodloužil fungování plzeňských práv. Kvůli tomu čelí trestnímu oznámení.
Pokud byl Josef Dobeš v něčem skutečně nejlepší, potom v počtu studentů, které návrhem reformy dokázal dostat do ulic. Bylo jich nejvíc od listopadu 1989. Tím, že nebral dostatečně v potaz připomínky akademické obce, ztratil její důvěru. Jen obtížně by ji v dohledné době obnovoval. Týká se to rovněž vztahu s premiérem. Jak už bylo řečeno, nebýt velmi kontroverzního zásahu Václava Klause, Dobeš by už ministrem dávno nebyl. A jeho následné kroky k vylepšení jeho pozice u Petra Nečase nepřispívaly. Když se jeho působení ve vedení resortu školství dá do konfrontace s jeho profesí psychologa, potom se nabízí příměr o bosé kovářově kobyle.
V neposlední řadě, ani způsob jeho odchodu není úplně obvyklý. V médiích se Dobeš nechal slyšet, že vlastně o své rezignaci představitele Věcí veřejných oficiálně neinformoval. Ostatně to, že se za něj tvrdě nepostavili, vypovídá o tom, že byl spíše ministrem na odstřel. Jinak by jen těžko zbývající členové kabinetu za Věci veřejné zvedli pro navrhované úspory týkající se rovněž školství ruku. Josef Dobeš tak sice nebyl odvolán a z funkce odchází dobrovolně, přesto jen málokdo uvěří, že k této dobrovolnosti nebyl donucen silným tlakem z nejrůznějších stran.
Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
