Z toho zřetelně vyplývá, že by hlava státu měla zaujmout ke schvalovaným zákonům jednoznačné stanovisko. Buďto ho vrátit zpět do dolní parlamentní komory, nebo ho podepsat. Václav Klaus v souvislosti se zákonem, který bývá zjednodušeně a ne úplně správně nazýván normou o církevních restitucích, se takto nezachoval. V dopise předsedkyni Poslanecké sněmovny napsal, že ho nechává bez podpisu. Takovýmto gestem se hodlá distancovat od způsobu, jakým zákon připravila a prosadila vládní koalice. Pochopitelně na vyjádření nesouhlasu má prezident republiky podle platné ústavy nárok, měl by ho ale dát najevo ústavním způsobem. A tím je možnost veta. Což ještě neznamená, že rozhodnutí prezidenta nemůže být změněno. Sežene-li koalice minimálně sto jedna hlasů, je prezidentké veto přehlasováno.

Považoval-li Václav Klaus zákon, který mimochodem neřeší pouze zmírnění některých majetkových křivd, ale zároveň i vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi, za špatný, potom měl dát svůj postoj jednoznačně najevo. Takto si už poněkolikáté podivným způsobem vyložil českou ústavu. Václav Klaus totiž nepodepsal, ani nevetoval několik zákonů. Jedná se například o tzv. malou důchodovou reformu, nebo novelu o ochraně ovzduší. Týká se to rovněž zákona o zásluhách Edvarda Beneše a podobně. Tímto způsobem se podle některých odborníků hlava státu pohybuje spíše za hranou ústavy než na ní. Byť chybějící podpis nezabránil tomu, aby tyto normy vstoupily v platnost. Takovýto podivný přístup k ústavě je mu opakovaně tolerován.