Tuzemští politici proto nemohou očekávat návrat tučných časů, kdy se rozpočet plnil relativně lehce a kdy si nemuseli lámat hlavu s tím, jaké jsou výdaje. Názorným příkladem mohlo být hospodaření vlády v prvních letech tohoto století. V té době se navzdory slušnému hospodářskému růstu prohluboval schodek veřejných financí. Nástup finanční krize a následujících ekonomických problémů české politiky zaskočil. Neměli připraveny žádné varianty a museli improvizovat.

Také to přispělo k vytvoření Národní ekonomické rady vlády. Její členové dostali za úkol vypracovat návrhy, jak čelit nejrůznějším projevům krize. Zhruba před třemi lety se tak na veřejnosti objevila očekávaná doporučení. Například nezvyšovat zadlužení země, podporovat vznik národní protikrizové rezervy, do které by plynuly peníze utržené z prodeje státního majetku, nebo z dividend inkasovaných státem a podobně. S odstupem doby je zřejmé, že se politici některými doporučeními příliš neřídili. Deficit státního rozpočtu se i nadále pohybuje nad sto miliardovou hranicí. Žádná rezerva nebyla vytvořena. Politici neustále hledají způsoby, jak získat do rozpočtu další peníze.

Názorným příkladem může být jejich snaha o zvýšení obou sazeb daně z přidané hodnoty navzdory poklesu spotřeby domácností a nižšímu příjmu z výběru této daně. Malou ochotu šetřit potom naznačují plány jednotlivých ministerstev a státních úřadů, kolik peněz chtějí uspořit. Podle informací ekonoma Aleše Michla je to až na výjimky nula, nebo velmi zanedbatelná suma. Zároveň Michl připouští, že není jednoduché dobrat se konkrétních věcí, kde se dá ušetřit.