Svědčí o tom snaha projednávání zbytečně neprotahovat. Tu ženy a muži v talárech vyjádřili například tím, že odmítli předvolání dalších svědků. Ostatně soudci nemají řešit smysl církevních restitucí, ale to, zda příslušné zákony byly přijaty v souladu s ústavním pořádkem této země a zda mu jejich obsah neodporuje. Paradoxně už v této souvislosti jeden verdikt Ústavní soud vynesl. V červenci 2010 označil počínání parlamentu za protiústavní. Konkrétně kvůli tomu, že dlouhodobou nečinností přispěl k nepřijetí právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností.  

 

Také z těchto slov je zřejmé, že sám o sobě princip tzv. církevních restitucí není pro ústavní soudce nepřijatelný. Přesto se budou muset vypořádat s několika výhradami. Ty se týkají průběhu rozpravy a hlasování. Pochopitelně nejde pouze o proceduru, ale také o obsah. V něm stěžovatelům vadí například pasáž týkající se finanční náhrady. Ta by měla být postupně valorizována, což u jiných restitučních případů nebylo běžné. Čímž by mohla být vytvořena nerovnost mezi restituenty.  

 

Další výhrady směřují k tomu, že chybí výčtový zákon, který by přesně stanovil rozsah navraceného majetku. V neposlední řadě mají finanční vyrovnání obdržet i ty církve, které v minulosti žádný majetek nevlastnily. Také tyto věci musí ústavní soudci zvážit. Dlouholeté otálení s navrácením církevního majetku proces nápravy křivd spáchaných komunistickým režimem zkomplikovalo. S postupem času se tato záležitost výrazně zpolitizovala. O čemž se na vlastní oči mohl přesvědčit každý, kdo líčení u Ústavního soudu sledoval.  

 

Vzhledem k silně ateistické společnosti v České republice se na tomto problému snaží někteří politici získávat body. Ženy a muži v talárech by takovýmto okolnostem podléhat neměli a spor by měli věcně a snad i definitivně rozhodnout. Verdikt by neměl představovat historický soud nad církevním majetkem, nad vztahem státu a společnosti k církvi, či nad nápravou křivd způsobených komunistickým režimem. Měl by se skutečně týkat pouze toho, zda přijetí příslušného zákona a jeho obsah je v souladu s ústavním pořádkem této země.