Polemika se však nevede o tom, zda by lidé měli nejrůznější dávky inkasovat v hotovosti, nebo by jim měly být peníze posílány na účet. Jedná se o princip, proč by musela existovat jedna jediná varianta. Bývá označována jako sKarta a její pořízení je dle tvrzení ministerstva práce a sociálních věcí povinné. Podle názoru ombudsmana nemá takovýto postoj řádnou oporu v legislativě a příjemci dávek by o ně neměli přijít ani v momentu, kdy si ji nepořídí. V tomto případě opět nemusí jít o nějaké zpátečnictví odmítající bezhotovostní styk.
Používá-li člověk při placení nebo výběru hotovosti běžné karty, na první pohled to o něm nic zásadního nevypovídá. Vytáhne-li zmiňovanou sKartu, okolí okamžitě dostane sdělení, že pobírá nějakou sociální dávku. Přitom by to neměla být informace úplně veřejná. Je proto pochopitelné, že to celé řadě lidí vadí. Ti, kteří nejrůznější sociální dávky zneužívají, si s takovýmto traumatem nelámou hlavu. Naopak přemýšlejí o jiných věcech. Například o tom, jak se vyhnout kontrole, která by odhalila, že takto vyplácené peníze prohrají na automatech a prolijí hrdlem. Pod kontrolou by tak byli spíše výdaje ostatních příjemců. Navíc celá řada z nich má už u nějakého finančního ústavu svůj účet, na který mu peníze mohou chodit. Většinou je k tomu rovněž vázána i nějaká platební karta. Proč by měli být nuceni si pořizovat další?
Stát určitým způsobem nastavil pravidla pro získání sociálních dávek. Pokud je jednotlivec splňuje, měl by mít volnou ruku v rozhodnutí, jakým způsobem se k penězům dostane. Pochopitelně úřady mohou motivovat lidi k určitému chování. Například tím, že bezhotovostní převod financí nějakým způsobem zvýhodní. Pak záleží na rozhodnutí každého člověka, zda si pro peníze bude raději chodit na úřad či poštu, nebo zda si je nechá poslat. A třeba i na účet, který mu bude zdarma zřízen ke kritizované sKartě. Musí to však být věc dobrovolná.
Právě možností volby se může omezit celá řada komplikací spojených s povinným vlastnictvím zmiňované karty. Řeč může být o nevidomých, případně špatně pohyblivých občanech, kterým může činit využívání platebních karet potíže. Samozřejmě nemusí. Ale opět by záleželo pouze na jejich úvaze, jakým způsobem k výplatě dávek přistoupí. Podle dostupných informací z ministerstva stojí rozesílání peněz ať už poštovní poukázkou, nebo na účty zhruba dvě stě padesát milionů korun. V případě sKaret by měl stát tuto sumu ušetřit. Když se k tomu přidá založení a vedení účtu zdarma, rovněž vydání karty a jeden výběr hotovosti zdarma, mohlo by se zdát, že veškeré finanční náklady na výplatu dávek se tímto krokem přenášejí na bedra České spořitelny.
Vzhledem k tomu, že nejde o státní podnik, byla by to svým způsobem charita. Ve skutečnosti není. Jednak na účtu musí zůstat minimální hotovost. Takže spořitelna tím může získat určitou sumu, kterou může nějakým způsobem zhodnotit. Zároveň existují poplatky za opakované výběry hotovosti, případnou ztrátu karty a podobně. Navíc, kdyby se systém rozšířil i na důchody, zmiňované finanční objemy by se několikanásobně zvýšily. Což už by mohl být zajímavý obchod.
I když ho opozice hodlá překazit tím, že chce sKarty zrušit, nemusí k tomu dojít bez dodatečných státních výdajů. Při změně současných podmínek je totiž možné, že by stát musel spořitelně hradit buďto ušlé nebo dodatečné náklady. Hodlá-li vláda v této oblasti šetřit, potom by se měla spíše zaměřit na způsoby, jakými jsou sociální dávky zneužívány. Namátkou jmenujme nejrůznější příspěvky na bydlení. Řeč může být o přemrštěných nájmech ve starých a zdevastovaných bytových domech, nebo na nejrůznějších pochybných ubytovnách. Peníze od příjemců takovýchto dávek potom končí v rukou těch, kteří si na jejich bytové nouzi a příspěvku od státu založili výnosný byznys.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
