Polemika se však nevede o tom, zda by lidé měli nejrůznější dávky inkasovat v hotovosti, nebo by jim měly být peníze posílány na účet. Jedná se o princip, proč by musela existovat jedna jediná varianta. Bývá označována jako sKarta a její pořízení je dle tvrzení ministerstva práce a sociálních věcí povinné. Podle názoru ombudsmana nemá takovýto postoj řádnou oporu v legislativě a příjemci dávek by o ně neměli přijít ani v momentu, kdy si ji nepořídí. V tomto případě opět nemusí jít o nějaké zpátečnictví odmítající bezhotovostní styk.

Používá-li člověk při placení nebo výběru hotovosti běžné karty, na první pohled to o něm nic zásadního nevypovídá. Vytáhne-li zmiňovanou sKartu, okolí okamžitě dostane sdělení, že pobírá nějakou sociální dávku. Přitom by to neměla být informace úplně veřejná. Je proto pochopitelné, že to celé řadě lidí vadí. Ti, kteří nejrůznější sociální dávky zneužívají, si s takovýmto traumatem nelámou hlavu. Naopak přemýšlejí o jiných věcech. Například o tom, jak se vyhnout kontrole, která by odhalila, že takto vyplácené peníze prohrají na automatech a prolijí hrdlem. Pod kontrolou by tak byli spíše výdaje ostatních příjemců. Navíc celá řada z nich má už u nějakého finančního ústavu svůj účet, na který mu peníze mohou chodit. Většinou je k tomu rovněž vázána i nějaká platební karta. Proč by měli být nuceni si pořizovat další?

Stát určitým způsobem nastavil pravidla pro získání sociálních dávek. Pokud je jednotlivec splňuje, měl by mít volnou ruku v rozhodnutí, jakým způsobem se k penězům dostane. Pochopitelně úřady mohou motivovat lidi k určitému chování. Například tím, že bezhotovostní převod financí nějakým způsobem zvýhodní. Pak záleží na rozhodnutí každého člověka, zda si pro peníze bude raději chodit na úřad či poštu, nebo zda si je nechá poslat. A třeba i na účet, který mu bude zdarma zřízen ke kritizované sKartě. Musí to však být věc dobrovolná.