V prvé řadě je třeba vědět, že naše legislativa rozlišuje pojmy „potravina“ a „pokrm“, přičemž potraviny se vyrábějí v potravinářských závodech a prodávají v maloobchodu, zatímco pokrmy se prodávají ve stravovacích zařízeních, tedy hotelech a restauracích. Dlužno říci, že evropská legislativa tyto pojmy nerozlišuje, takže pro potraviny a pokrmy tam platí stejná pravidla hry. V ČR tomu tak není, a i proto není také sjednocený dozor nad jídlem jako takovým. Takový stav umožňuje hotelům a restauracím, aby byly suroviny a polotovary k přípravě jídel kontrolovány v jiném režimu, respektive aby nebyl původ a složení těchto surovin a polotovarů kontrolován vůbec. Mluvíme-li o změně kompetencí dozorových orgánů tak, jak je původně navrhlo ministerstvo zemědělství, mluvíme o stejném systému kontroly potravin u jejich výrobců, prodejců i v restauracích, což je systémově správně a je to také pro všechny spravedlivé. Tento princip ale torpédovalo ministerstvo zdravotnictví, takže veřejnost se sice i nadále dozví, odkud pochází a z čeho se skládají potraviny, které nakupuje v obchodech, ale ani náhodou se nedozví, z čeho jim kuchaři v hotelech a restauracích vaří jídlo (v našich hotelech a restauracích se uvaří stovky tisíc jídel denně). Opravdu zvláštní postoj ministerstva zdravotnictví, jehož představitel je znám svou snahou regulovat cokoli daleko za rámec regulací evropských i předlistopadových, zatímco regulace, jejímž cílem je kromě sjednocení systému dozoru také zdraví lidí, což by měl být hlavní úkol zdravotnického resortu, ministrovi (a především jeho hlavnímu hygienikovi) vadí. K tomu je třeba dodat, že ve stravovacích zařízeních končí nejen většina načerno ulovené zvěřiny, ale také přímé dodávky polotovarů a surovin k přípravě jídel nejen z ČR, ale i ze zahraničí rovnou od výrobce do příslušné hospody, takže jsou v praxi mimo jakoukoli oficiální evidenci a kontrolu.

 

Za druhé je vhodné ujasnit si, v čem skutečně spočíval záměr ministerstva zemědělství na „sjednocení“ dozoru nad potravinami. Ani náhodou nejde a v praxi nikdy v budoucnosti nepůjde o to, že by na kontrolu chodil jeden jediný kontrolor, který ovládá problematiku veterinární, epidemiologickou, obecně zdravotní či rostlinolékařskou a k tomu ještě příslušnou domácí i evropskou legislativu spolu s aktuálními vědeckými nutričními poznatky. Takový člověk neexistuje, rozsah informací v každé ze zmíněných oblastí je tak velký, že je oříškem vyznat se jen v jediné z nich. Sjednocení je tak třeba chápat jako koordinaci dozorových akcí prostřednictvím jediné instituce, čili jako institucionální sjednocení, ani náhodou ne odborné. Je přitom úplně jedno, kdo bude onou institucí, i když velkou ambici na to má Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI). Stejně tak to ale klidně může být Státní veterinární správa (SVS), jako je tomu třeba na Slovensku. Zcela čistým řešením ale je, aby koordinující institucí nebyl žádný ze stávajících dozorových orgánů, ale orgán stojící nad nimi a řídící všechny příslušné složky. Takový orgán přitom není třeba vytvářet – již řadu let existuje na ministerstvu zemědělství Úřad pro potraviny, bohužel poněkud neviditelný, ale z pohledu systémového řešení optimální koordinátor. V této souvislosti je dobré zmínit, že při známé malosti našich politiků a resortismu ministerstev může jakýkoli koordinátor efektivně fungovat pouze v tom případě, že všechny jím koordinované subjekty budou spadat pod působnost jediného ministerstva. Praktickým výsledkem pak může být stav, kdy kontrolovaný podnik, ať již je to zemědělec, potravinář, obchodník nebo restauratér, nebude ztrácet svůj podnikatelský čas několika kontrolami různých dozorových orgánů například v průběhu jednoho týdne, ale inspektoři (kromě operativních akcí v souvislosti s nějakou potravinářskou aférou) přijdou na rutinní kontrolu všichni najednou, nebo třeba alespoň v průběhu jednoho dne. Také do tohoto principu, který byl ambicí návrhu ministerstva zemědělství, hodilo ministerstvo zdravotnictví vidle.

 

Třetí důležitý zavádějící pojem, který je v souvislosti s potravinami zřejmě nejčastěji zmiňován, je „kontrola kvality potravin“. Bohužel je nutné konstatovat, že kvalita je pojem relativní a pro každého znamená něco jiného, čili „kvalita“ se kontrolovat nedá. Co ale kontrolovat lze je klamání spotřebitele, dnes největší nešvar v potravinářském průmyslu. Princip klamání přitom spočívá zejména v tom, že na obalech výrobků jsou uváděny údaje (třeba o složení), které neodpovídají skutečnému obsahu obalu, takže spotřebitel právem očekává třeba vyšší podíl masa nebo ovoce, ale výrobek podíl deklarovaných surovin neobsahuje. Druhou nejčastější formou klamání je nesprávná informace o zemi původu, kdy se zahraniční výrobky vydávají za české. Třetím pak přelepování dat použitelnosti. Vše je přitom měřitelné a zjistitelné (ovšem kromě hotelů a restaurací) – a ano, klamavé potraviny bývají méně kvalitní. Ale ne vždy. Z nutričního hlediska je třeba vyšší podíl rostlinného tuku na úkor živočišného spíše pozitivní, takže „smažák“ je vlastně zdravější než klasický sýr. Vtip je v pouze v tom, že „smažák“ se nesmí se sýrem ztotožňovat.

 

Zavádějících informací je samozřejmě celá řada, včetně nesmyslné teze ministerstva zdravotnictví o zákazu tataráku. Podrobný rozbor by ale jistě nebyl „užitelný“. Základní závěr je ale jasný: Pokud bude skutečně přijata novela zákona o potravinách ve znění kompromisů, které si prosadilo ministerstvo zdravotnictví, nedojde ani ke sjednocení systému kontroly potravin a pokrmů, tedy celého řetězce výroby a prodeje potravin, ani ke snížení míry obtěžování podnikatelů prostřednictvím koordinace kontrolních orgánů, a ani ke snížení rizika neidentifikovatelných „pokrmů“, což je naopak předpokladem ke zvýšení rizik zdravotních. Za takových okolností by snad bylo lepší do novely pouze aplikovat povinnosti vyplývající z nové legislativy EU (větší písmo, označování alergenů atd.) a do jiných akcí souvisejících se změnou kompetencí se již raději nepouštět.

 

Není také na škodu si uvědomit, že za lži a manipulace, kterými zásobovalo spotřebitelskou veřejnost ministerstvo zdravotnictví a jejichž výsledkem je opravdu nepovedený kompromis včetně nesmyslného vládního úkolu spojit SZPI a SVS (již bylo řečeno, že spojit lze vše, odbornost ale bude muset být tak či tak rozčleněna nadále), ponese odpovědnost ministerstvo zemědělství. Není to poprvé, co koaliční partner (TOP 09) cíleně diskredituje svého politického konkurenta (ODS), takže do výkladu pojmů by bylo třeba asi nejen ohledně novely zákona o potravinách zahrnout také pojem „partner“. To ale přenechávám politologům.