Přestože je nedotknutelnost vlastnictví součástí Listiny základních práv a svobod a tedy i součástí Ústavy ČR, postsocialistická společnost se ani za téměř čtvrt století nedokázala zbavit většinového pohledu, podle kterého je každý, kdo něco vlastní, případně prostřednictvím tohoto vlastnictví podniká, potenciální zločinec, kterého je nutné regulovat všude, kde je to možné. I díky tomu je například v zemědělství ČR jednou ze zemí s nejvyšším podílem pronajatých pozemků se všemi důsledky, které z toho plynou, neboť nájemci se z podstaty věci starají o obhospodařovaný majetek méně než jeho vlastníci. Situace se přitom ani náhodou nelepší, z dílny zákonodárců, a to i z řad takzvané pravice, vycházejí další a další regulace, které vlastníky půdy omezují a nájemce preferují, případně jsou vlastníci omezováni v často blíže neurčeném veřejném zájmu. Příkladů jsou tisíce.

 

Podle Svazu vlastníků půdy jsou vlastnická práva omezovány nějakým způsobem zhruba ve 25

 rámcových zákonech v ČR a prostřednictvím vyhlášek ve stovkách případů nižší právní síly. Ne každý třeba ví, že vlastníkům pozemků patří díky znění horního zákona jen část jejich povrchové vrstvy, a ne pozemek „až do středu země“, jak by to bylo logické. Díky znění energetického zákona zase platí vlastníci pozemků daň z půdy, na které stojí miliony elektrických sloupů, jejichž existence zvyšuje náklady na hospodaření, znehodnocuje pěstované plodiny a snižuje ceny pozemků. Trvalé průseky v lesích pod elektrickým vedením znehodnocují les. Pozemky vlastníků jsou navíc na základě příslušných zákonů zatíženy nejrůznějšími věcnými břemeny bez jakékoli kompenzace. Typickým příkladem jsou staré meliorace, o nichž se často ani neví, kde jsou, vlastník má ale povinnost se o ně starat. Množství pozemků je také součástí ochranných pásem a chráněných oblastí s výrazným omezením jakýchkoli aktivit na půdě. Pozemky vlastníků kromě toho v řadě případů téměř bezplatně užívají myslivci, přičemž výsledkem takového užívání je přemnožená zvěř působící škody jak vlastníkům, tak nájemcům, aniž by byly tyto škody vlastníkům plnohodnotně kompenzovány.

 

Právě myslivecký zákon je modelovým příkladem střetu vlastnických práv a kompetencí nájemců honebních pozemků, navíc zaštítěný „veřejným zájmem“. Ilustrativní je, že současné znění zákona kompetence vlastníků na první pohled skutečně teoreticky zakotvuje – avšak tak, že je v praxi není možné naplnit. Problém by si zasloužil širší rozbor, jedno je ale zřejmé: Proti žádoucí novele zákona stojí i část zákonodárců hlásící se k pravici, což je ovšem popření standardních pravicových principů. To také zároveň znamená, že pravicová rétorika je v českých krajích dost nevěrohodná, protože někteří její představitelé nenaplňují svými slovy a zejména činy pravicové hodnoty. Zmiňovaná novela mysliveckého zákona ale není jen o střetu vlastníků pozemků a myslivců, je také o ochraně přírody a krajiny, což je onen skutečný veřejný zájem – ne myslivost jako taková, jak se před časem snažil naznačit Ústavní soud pod kuratelou Pavla Rychetského. I na tomto serveru před pár dny zaznělo, že i zelená politika se dá dělat pravicově. Podle mne je to ještě jinak – skutečná zelená politika se dá dělat POUZE pravicově, pakliže se ovšem ví, co jsou to pravicové principy. Ona zelená politika je totiž zejména o zodpovědnosti, a to ne kolektivní, ale osobní zodpovědnosti – a i o tom je postoj k vlastníkům, a třeba i k novele zákona o myslivosti.

 

Zastánci regulace práv vlastníků často hovoří o tom, že se zejména menší vlastníci pozemků nedokáží o svůj majetek sami plnohodnotně postarat. To je samozřejmě částečně pravda, je ale dobré podívat se na problém i obráceně. Kdo by se plnohodnotně staral za situace, kdy stát vlastníkům v zásadě jen komplikuje život? I proto značná část vlastníků, jde-li to, svůj majetek pronajímá. Navíc značná část vlastníků ani neví, kde se jejich majetek nachází. Ten je totiž často „někde“ uprostřed širých lánů vzniklých v době kolektivizace, takže s takovým „majetkem“ ani nakládat nemohou. Identifikovat pozemky je přitom možné například prostřednictvím takzvaným komplexních pozemkových úprav (KPÚ). Přestože je ale i v zákoně o pozemkových úpravách napsáno, že primární je právě identifikace pozemků, staly se postupně KPÚ prostředkem k urbanizaci krajiny, vytváření sítě cyklostezek či k budování jinak potřebných „společných zařízení“, což jsou obvykle lokální protipovodňová opatření. To vše vypadá hezky, tady navíc skutečně jde o veřejný zájem. Jenže podle současného scénáře KPÚ jsou takové akce finančně nákladné, jejich realizace pomalá, a hlavně – identifikace pozemků a jejich zpřístupnění vlastníkům žádoucím tempem nenastává.

 

To je ostatně ilustrativní pro přístup k vlastníkům obecně. Verbálně je sice podporujeme, v praxi jim ovšem napříč všemi lobbistickými skupinami a politickými stranami komplikujeme život. Nebyl by konečně na místě soulad slov a činů?