Moje babička mi říkala:  „My jsme se o sebe museli postarat sami, stát se o nikoho nestaral.“ Rodiče nás od mala vedli k zodpovědnosti a hlavně samostatnosti. Co jsme si vypěstovali v našem malém hospodářství, to jsme měli. Pokud jsme hospodařili dobře a vyprodukovali přebytky a prodali je, dařilo se nám o to lépe. Babička od svých 14 let chodila pěšky do šest kilometrů vzdálené textilky a jako jediná z rodiny vydělávala peníze. Její oblíbené rčení, směřující k v jejích očích mladé zhýčkané generaci, znělo: „Vy mladí už nevíte, co je to hlad.“

Solidní základ morálky je dávno ten tam

Dnešní uspěchaný svět jde přesně opačným směrem. Stát je ten, který přebírá zodpovědnost takřka za vše a společnost jako celek zcela selhává ve výchově samostatných a morálně silných potomků, kteří by dokázali být pány nad svými osudy. Zatímco moji prarodiče a rodiče zdědili základy z původní smysluplné morálky, mnozí mí vrstevníci, nakaženi socializmem, již nesdílí tyto prastaré hodnoty lidství a žádají po státu stále více sociálních výhod, což ale státu v takovém rozsahu v žádném případě nenáleží. Nepřipouští si svoji vlastní zodpovědnost a nezajímají se o původ finančního zdroje na pokrytí sociálních výdajů. Nezajímají se ani o to, že za ně někdo jiný musí poctivou prací požadované finance vytvořit.  Tyto nespokojené děti sociálního státu, zaštítěny odborovými organizacemi, vytváří čím dál větší společenský tlak na politiky, aby v rámci zhoubného a nepřirozeného sociálního procesu, odporujícího lidské přirozenosti, zvýšenou odpovědnost státu za sociální oblast politickou cestou prosadili.