Článek 1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Článek 2
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Článek 3
Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.
Článek 4
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Tolik citace z úvodu a teď ještě slib poslance a senátora: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí". A jaká je realita při naplňování litery i ducha Ústavy u našich zákonodárců, ale i představitelů výkonné a soudní moci? Je u nás skutečná dělba mocí? Nejde jen o formální projevy naší fasádní demokracie?

Smyslem dělby moci by nemělo být pouhé vyvažování sil, ale i vzájemná kontrola a posilování spravedlnosti při správě země. A praxe? Parlamentní většina získává nejen zákonodárnou, ale i výkonnou moc. Lid jde stranou, a nejen lid, občas i vědomí a svědomí. Vítězí úzké stranické zájmy. I soudci a státní zástupci jsou vybíraní podle přízně politických stran. Kruh se uzavírá. Dochází k velké a často téměř nekontrolovatelné koncentraci moci.