Někteří dnešní praktici života mohou používat i rozšířenou verzi této věty – „Čo bolo, to bolo, terazky som zase majorom“. A o tom to vlastně celé je.

Klíč k naší budoucnosti je ukryt v naší minulosti. My jsme však tu naší minulost zahodili do koše, zrelativizovali jsme ji, skartovali a nechali odvést do moskevských trezorů. Základními kameny nové společnosti se staly dřívější praktiky. Čo bolo, to bolo. Nejsme jako oni. Udělá se tlustá čára a tradá k lepším zítřkům. Cynický pragmatismus, účelovost a mravní relativismus byly pracovními nástroji těch lépe se orientujících frajerů, kteří své dřívější kariéry přetavili do kariér budoucích. A ti nejvlivnější z nich začali hrát své klíčové party ze zákulisí.

Příkladem prvních jsou exsoudruzi Marian Čalfa či Vladimír Dlouhý, příkladem těch druhých je bývalý šéf státní banky Svatopluk Potáč nebo elitní důstojník StB Juraj Široký. Samozřejmostí bylo to, že se přestali zdravit pozdravem „Čest práci soudruhu“ a začali používat civilní pozdrav „Dobrý den pane“.  Eufemisticky jsme tomu říkali sametová revoluce. Západ tomu tleskal, neboť byl mimo jiné rychlým vývojem poněkud zaskočen a mediálně úspěšná česká story se na chvíli docela hodila.