Opírá se o svůj kult osobnosti, který si dlouhodobě a cíleně pěstuje. Jeho fandové vnímají pouze iluzorní obraz své modly. Fakta je nezajímají. Nerespektoval soudní rozhodnutí. No a? A on to ví. Nepřipojil svůj podpis pod mezinárodní smlouvy. No a? A on to ví. Vyhlásil abolice jako součást amnestie, která nemá v civilizovaném světě obdoby a přiměl dosud neznámým způsobem premiéra k jejímu podpisu. No a? A on to ví. Ale podle něj nic z toho neexistuje. To si s ním jen trpaslíci vyřizují účty a snaží se pošpinit jeho odkaz. Zatloukat, zatloukat, zatloukat… A nejlepší obrana je útok. „Je to přeci opravdu, ale opravdu falešný a prázdný výpad závistivých oponentů. To přeci každý musí vidět“.

Nepřipomíná vám to něco? Slavné sarajevské „Jedeme dál“. Co na tom, že švýcarská prokuratura potvrdila v roce 2000 existenci tajného konta ODS. Co na tom, že se pak z Lajose Bácse vyklubal tenista Šrejber, který posloužil při privatizaci třineckých železáren? Bylo to jen pár měsíců po té, co Václav Klaus prohlásil, že Viktora Koženého vyhnala z naší země obyčejná závist některých našich spoluobčanů.

Role mučedníka, terče spiknutí a oběti údajných intrik a mediálních konstrukcí mu sedí, má ji naučenou, přímo se v ní vyžívá. Vyšponované emoce pak mohou plodit i různé absurdity. Věcná stránka je na vedlejší koleji.

Většina obviněných nelituje upřímně své oběti, nýbrž sebe sama. A diví se, že se tomu někdo diví. Vinu a chybu si nepřipouští. Můžete tu přehazovanou odpovědnost vidět i u dětí. „To ne já, to on“, když náhodou mičuda trefí skleněnou výplň okna. Případně se řekne, že se to stalo dříve, že za to může předchůdce. Některým dospělým tyto dětské úskoky zůstanou, zvláště těm, kteří mají nějakou formu osobností úchylky. A dvojnásob to platí u brutálních sobců.