Připomínají stárnoucí a pohaslou hvězdu show byznysu, která si vynucuje pozornost publika, a to i za cenu skandálních výroků, které jsou potravou bulváru a patří spíše do lokálu nižší cenové skupiny těsně před zavírací hodinou. Oba dva svými reálnými politickými postoji a činy zcela popírají svá deklarovaná ideologická a hodnotová vymezení.

Václav Klaus sám sebe definoval jako kovaného pravičáka. V praxi však konal v rozporu s touto umělou verbální nálepkou. Stačí připomenout období tzv. bankovního socialismu, během něhož například jeho spřízněná skupina PPF převzala Českou pojišťovnu. Tehdejší Klausův politický oponent Miloš Zeman to v té době nazval v parlamentu krádeží, aby se za nedlouho dohodl se svým sokem na dlouholeté koexistenci. Příběh má své čerstvé pokračování. Letadlem stejné finanční skupiny se nedávno vracel pan prezident z oficiální státní návštěvy Číny. Že by jen náhoda?

V letadle jej doprovázel i Vladimír Mlynář, člen představenstva PPF, syn Rity Klímové a Zdeňka Mlynáře. A právě Rita Klímová přivedla Klause do Laterny magiky do epicentra tehdy se rodícího Občanského fóra Václava Havla. Zdeněk Mlynář (signatář moskevských protokolů) byl blízkým přítelem Michaila Gorbačova, přičemž podstatnou část normalizace prožil ve Vídni. A zrovna ve Vídni vystoupil v rakouské státní televizi 12. listopadu 1989 ing. Václav Klaus z pražského prognostického ústavu s „odvážnou“ předpovědí, že Československo čeká období zásadních změn. Byl na tyto změny Václav Klaus jen připraven anebo spíše připravován? V době, kdy jiní seděli jako političtí vězni ve výkonu trestu.

Miloš Zeman se pasuje do role táty lidu, i proto rád mluví lidově, aby tomu rozuměli jeho fandové. Ve skutečnosti si však nejlépe hoví ve své slupce nevyzpytatelného osamělého elitáře a spíše než ekonoma v pozici futurologa a nekonvenčního vizionáře, což je vzdáleno představě o tradičním levicovém lídrovi. Tato stylizace sedí více na salónního intelektuála, který rád perlí na mysliveckých bálech, aby si tím zvedl své sebevědomí.

Václav Klaus byl ve svých bývalých ústavních funkcích u toho, když Česká republika vstupovala do NATO a do EU. Věty, které tehdy pronášel, ovšem záhy zapomněl a stal se z něj nejen kritik, ale i otevřený nepřítel obou mezinárodních uskupení. Proč asi? Popírá tím základní půdorys naší polistopadové zahraničně-politické orientace, který je dán právě naším členstvím v NATO a v EU.