Krize přispívají k vyhrocující se polarizaci společnosti a také k fixaci části veřejnosti na nové mesiáše a spasitele, a bohužel i k opakující se následné frustraci. Je to jako u gamblera, i on chce věřit tomu, že teď padne to jeho číslo a bude po starostech.

 V hluboké a dlouhodobé krizi se nacházejí i politické strany. Hlavně ty, které hrály na naší politické scéně v posledních 20-ti letech hlavní role. Selhávají nejen programově, personálně, ale ze všeho nejvíce institucionálně. Postupem doby se přetvořily spíše v jakési regionálně členěné zájmové shluky, které jsou ovládány obchodními zájmy různých vlivových skupin. I proto, respektive hlavně proto, hledá domácí volič jinou alternativu. Je náchylný na volání vábivého populismu a radikálního protestu. Žádný dlouhý řeči a jde se rovnou na věc. A v té rychlosti si mnohokráte zklamaný a oklamaný volič ani nestačí všimnout, že volí pouhý symbol stvořený nákladným marketingem. Volí jen skelet sdružení fan klubu hřmotného vůdce. Nevolí politický produkt, politický subjekt, politický program a ani politické osobnosti. Volí imaginární naději, která pochopitelně nestojí na pevných základech, je tudíž velmi křehká a málo odolná vůči různým turbulencím.

 Politické strany (i když si říkají hnutí) nemohou být pouhým nástrojem k soupeření o politickou moc, jejich funkce jsou širší. Tyto funkce bychom měli nejprve rozdělit na funkce každé jednotlivé strany a funkce všech politických stran jako celku. Mluvíme tak o funkcích univerzálních a speciálních.

 Obecně je lze rozdělit takto:

1.Formulace společných cílů a zájmů -
 Každý občan má nějaké politické zaměření, ale protože není možné, aby jej každý jednotlivec uplatnil sám za sebe, vytvářejí se politické strany, které sdružují lidi s podobnými zájmy, za něž pak mohou politickými prostředky bojovat společně. Nutno dodat, že tato funkce náleží i zájmovým skupinám, teprve v okamžiku, kdy začne skupina usilovat o uplatnění svých zájmů prostřednictvím voleb, stává se de facto stranou.