Přesto při současných povodních tradiční scénář tak úplně neplatí. Od minulých náporů velké vody se totiž některé události odehrávají jinak. Klasický scénář počítá mimo jiné s tím, že přijde velká voda, všechno zatopí, zůstanou škody a ty se pak odstraňují. Příběh o ráně osudu, které tuzemské obyvatelstvo čelí s pomocí svých bližních a předních politiků se mnohokrát osvědčil.  

 

Tentokrát však neplatí pro značnou část území, které zaplavila, či měla zaplavit velká voda. Konkrétně Praha se povodním vyhnula, protože od poslední velké vody postavila účinné protipovodňové zábrany. Nejčastěji jde o mobilní stěny, které stojí na hlubokých základech a velkou vodu spolehlivě regulují. Voda z Vltavy se do některých čtvrtí dostala kanalizací, v jiných chrání mobilní stěny jenom část zástavby, většinu Pražanů přesto neohrozila, i když třeba bydlí hned u řeky. Tyto občany Prahy, nebo také Mělníka, Veselí nad Lužnicí, Roudnice či Terezína tedy není třeba litovat. Ráně osudu se prostě vyhnuli.  

 

Logicky se nabízí otázka, jestli je tedy třeba litovat opravdu postižené občany Děčína, Ústí nad Labem, Lovosic, Kralup a menších obcí. Měli si také postavit protipovodňové hráze, případně je měli postavit lépe, aby se jim voda do města nedostala.  

 

Tento argument pochopitelně lítost ani solidaritu nezruší, přesto jde o správnou připomínku. Není jasné, proč po zkušenostech s povodněmi v roce 2002 nebyly postaveny protipovodňové zábrany ve všech obcích, které tehdy byly vyplaveny.  

 

Ochrana proti velké vodě se stává zajímavým parametrem, který určuje civilizační stupeň jednotlivých zemí. Příkladem civilizace může být Rakousko, která má podél Dunaje velice efektivní systém hrází doplňovaný v nutném případě mobilními zábranami. Při letošních povodních tento systém neselhal ani v jednom případě. Naopak méně civilizované země například z postsovětského prostoru berou povodně stejně, jako je dosud do značné míry berou v Česku zvláště v komerčních televizích, tedy jako ránu osudu.

Civilizovaný přístup také připouští drama, je to ovšem příběh s jiným scénářem. Odvážní hasiči, primátoři a dobrovolníci hlídkují u hrází a brání jejich protržení, což se jim většinou podaří. Poté dostanou odměnu, například nějaké vyznamenání.  

 

Z pohledu politiků a státních zaměstnanců je to ovšem rizikový příběh. Pokud občany před povodněmi neuchrání, pak za to nesou odpovědnost. Když ale jde při povodních jen o záchranu postižených, pak politici a záchranáři mohou maximálně přijít pozdě.  

 

Při současných povodních je tedy nutné pochválit ty, kdo v boji proti vodě nejvíc přispěli. Shodou okolností to je bývalý primátor Pavel Bém, který nechal postavit pražské ochranné valy. Je také třeba odsoudit ty, kdo zanedbali ochranu měst a obcí, které se dostaly pod vodu, i když se mohly ubránit stejně jako Praha.