Dnes se však ukazuje, že Češi dokážou ještě víc. Nevyhýbají se totiž ani slepým uličkám, o kterých se mezitím zjistilo už jinde, že nikam nevedou. Uličku prostě uznají za slepou, až si sami natlučou nos.  

To byl případ takzvaných poplatků u lékaře, které letos definitivně skončí. Tento fakt byl potvrzen při jednání zdravotního výboru sněmovny, který přerušil jednání o novele zákona o veřejném zdravotním pojištění. V novele navrhoval odstupující ministr zdravotnictví Martin Holcát, ať se obnoví šedesátikorunový poplatek za hospitalizaci v nemocnici, který se od ledna nevybírá rozhodnutím Ústavního soudu. Fakticky to znamená, že nemocniční poplatek už obnoven nebude. Další poplatky, tedy za návštěvu v ambulanci a za recept ještě vydrží, ovšem koaliční smlouva nastupující vlády předpokládá, že se i tyto poplatky zruší. To se nejspíš stihne do konce roku.  

Stojí za pozornost, jak poplatky u lékaře dopadly v okolních zemích. V Rakousku byl zrušen roku 2003, na Slovensku o tři roky později, v Maďarsku po dalších dvou letech a v roce 2012 také v Německu. Česko je tedy další na řadě.  

Zajímavější však je, že Češi zaváděli poplatky v roce 2008, tedy v období, kdy už byly zrušeny v Rakousku a na Slovensku a kdy bylo jen otázkou času, že se zruší také v Maďarsku. Pustili se tedy na cestu, která nevyšla už v okolních zemích.  

Češi ignorovali okolní zkušenosti z ideologických důvodů, což zřejmě rovněž patří k jejich národnímu naturelu. Je sice pravda, že poplatky v Rakousku a Maďarsku (nakonec také později v Německu) zrušily pravicové strany, to však věrné tuzemské neoliberály neodradilo. Ideologie říkala jasně, že se zdravotní péče zneužívá, protože si lidé myslí, že ji dostávají zadarmo. Pokud uhradí poplatek, tak si uvědomí, že zdravotnictví také něco stojí.  

Češi ovšem se stejnou zaslepeností postupovali i v jiných případech, například když v roce 2012 zaváděli tzv. druhý pilíř důchodového systému. Bylo to už poté, co druhý pilíř zrušili Maďaři, výrazně omezili Poláci, a kdy od tohoto kroku výslovně odrazovaly Mezinárodní měnový fond i Světová banka. Ukázala se tak další vlastnost české povahy, totiž že umíme být papežštější než papež.  

Češi vyzkoušeli také další východoevropský vzor původem z Ruska, tedy rovnou daň z příjmu, kterou budou v nejbližších letech opět rušit. V tomto případě však osvědčili i další vlastnost, totiž švejkování. Rovná sazba daně z příjmu byla doplněna vysokou daňovou slevou a tak se zachovala daňová progrese, kterou měla rovná daňová sazba odstranit.  

Ze zkušeností politiky posledních let se tedy ukazuje, jak v Česku snadno překonává ideologie zdravý selský rozum. Konec poplatků je asi nejzřetelnějším upozorněním, že bychom s tím měli něco dělat.