Vládě se dá vytýkat leccos, ovšem její úsporná politika dosahuje cílů, které si stanovila. Schodek státního rozpočtu nepřekročil v minulém roce 101 miliardu korun, a dokonce o čtyři miliardy překonal původní plán.
Ještě víc by mělo liberály těšit, jakým způsobem vláda svého cíle dosáhla. Snižuje totiž výdaje a nezvyšuje příjmy, jak doporučují všechny liberální příručky, které žádají omezovat, omezovat a omezovat roli státu.
Samozřejmě se ve vládním tažení najdou vady na kráse: vláda původně chtěla příjmy zvýšit a také za tím účelem zdvihla dolní sazbu DPH z deseti na čtrnáct procent. Příjmy nevyrostly jen z toho důvodu, že se na DPH reálně nepodařilo vybrat víc peněz. Takové námitky je však možné nechat v zásadě stranou, protože podobné nehody se stávají při sanační politice každého státu.
Úsporné tažení Nečasovy vlády oceňují dokonce světové finanční trhy, které Česku půjčují nejlaciněji v historii. Státní dluhopisy se dnes nakupují hluboce pod cenou ve všech vyspělých evropských zemích, každého však musí potěšit, že Češi právě v tomto ohledu patří mezi vyspělé státy.
Také je nutno připomenout, že žádná vláda nešetřila tak tvrdě, dokonce ani v krizovém roce 1998. Úspory se podařily zvláště díky již zmíněným nízkým úrokům u dluhopisů, ale také zásluhou sociální reformy, která ušetřila deset miliard na sociálních dávkách.
Co víc by si mohl přát Václav Klaus, který přece právě takové liberální postupy tuzemské politiky dlouhá léta učil. A když se někdo konečně jeho radami řídí, tak se mu to nelíbí.
Prezident vysvětluje důvod své nespokojenosti. Nelíbí se mu, že vláda své reformy nevysvětluje tak, aby je každý pochopil. Pak by jistě vládní kroky nevzbuzovaly takovou kritiku a nerostla by popularita opozice, která slibuje, že řadu úsporných kroků zruší. Tato námitka má svou logiku. K čemu podnikat reformy, když není zajištěno jejich další trvání.
Liberální politika omezování státu se tedy prosadila, nemá však velkou budoucnost, protože právě v okamžiku, kdy dosahuje svého, ji odmítá naprostá většina veřejnosti.
V této souvislosti se ovšem nabízí otázka, jestli veřejnost odmítá Nečasovu a Kalouskovu verzi liberální politiky, nebo liberální ekonomickou politiku jako takovou.
Právě tím, že se nějaká politika prosadí, tak se vlastně ukáže její hodnota. Liberalismu jde o destrukci moderního státu, jak se ustavil po druhé světové válce. Politici tehdy vycházeli z pravidla, že by stát měl zaručit určité příjmy každému z občanů, který se aspoň snaží vydělat vlastní prací. Tím chtěli předejít sociálním konfliktům, které vedly ke druhé světové válce. Zároveň tím ale zajistili na dlouhou dobu dostatečně kvalifikovanou pracovní sílu pro velké podniky, které pak desetiletí táhly ekonomiku vyspělých průmyslových zemí.
Liberálové dnes žádají revizi a z politiky Nečasovy vlády vidíme, jak tato revize vypadá. Důsledné škrty ve výdajích jsou provázeny snižováním přímých daní pro vyšší příjmové skupiny. Případné rozpočtové výpadky způsobené takovou politikou jsou nahrazovány zdaněním spotřeby. Stát v první řadě snižuje sociální dávky, trvá však na podpoře velkých firem, které mohou spoléhat na velkou nabídku přímých i nepřímých státních subvencí.
Doplácejí na to nižší příjmové skupiny, kterým se snižuje životní úroveň, zároveň se snižuje počet zaměstnanců, jejichž úbytek jen do určité míry vyvažuje nárůst počtu živnostníků.
Rostoucí nejistota pak vede ke snížení domácí spotřeby, a tím se do potíží dostává stále větší počet zvláště menších podniků a zpomaluje celá ekonomika.
Podle liberálů ovšem není jiné cesty. Dokud bude nutné snižovat rozpočtový schodek a spolu tím omezovat roli přebujelého státu, tak je třeba vydržet. Nakonec se ekonomika vzpamatuje a všem se bude dařit lépe. Státní podpora ekonomiky a štědré rozdělování sociálních dávek je cestou do zatracení, protože stát by tyto dluhy nikdy nezaplatil, jak svědčí příklad jihoevropských zemí.
Není tedy pochyb, že se liberální politika většině lidí líbit ani nemůže. Zatím ji však pod tlakem popsané nutnosti připouštějí, i když kritika stále roste. Dobrý výsledek státního rozpočtu je navíc argumentem, že liberální recept funguje. Z omylu by liberály usvědčil pouze ten výsledek, který by ukázal, že přes veškeré úspory rozpočtový schodek roste.
Před liberály je tedy úplně jiná zkouška než otázka popularity. Jde o to, jestli se nenajde jiné řešení, které by kromě rozpočtového schodku dokázalo odstranit i ekonomickou recesi, jako se to svého času podařilo Rooseveltovu programu New Deal, britskému ekonomovi Keynesovi či skandinávským socialistickým experimentům.
Dnes však není jasné, jestli se dá opakovat cesta, která překonala ekonomickou krizi aktivním přístupem státu a jeho starostí o plnou zaměstnanost. Pokud ovšem recese neskončí a pokud budou liberální politici stále pokračovat ve svém tažení proti dluhům a proti státu, pak budou ekonomové takovou alternativní cestu hledat se stále větším úsilím.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
