Samozřejmě ekonomové velice dobře vědí, že se potíže Německa přenesou také na Českou republiku. Nová vlna skepse u západních sousedů přinesla předpovědi, že tamní ekonomický růst nepřekročí v roce 2013 ani půl procenta a že k nějakému zlepšení dojde až v druhé polovině roku. Proto se dá současná předpověď tuzemského ministerstva financí, že české hospodářství letos vyroste o sedm desetin procenta, považovat za příliš optimistickou.

Budoucnost se samozřejmě předpovídá těžko a také výhledy v hospodářství projdou ještě řadou změn. Debata o blízké společné budoucnosti Čechů a Němců ovšem otevírá úvahy o tom, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž a hlavně to nemusí mít stejné výsledky. Ekonomická politika pražské a berlínské vlády je totiž v mnoha ohledech podobná. Obě země spoléhají na export a tedy podporují exportní podniky. Současné vlády se navíc snaží likvidovat schodek státního rozpočtu a tak drží vládní výdaje na uzdě.

To je jasný směr hospodářské politiky, který ovšem kritizuje celá řada expertů z anglosaských zemí. Vládní úspory nejsou prý na místě v období, kdy panují nejisté ekonomické poměry. Když stát šetří, tak se potápí celá ekonomika. Přesto má úsporná proexportní politika i své zastánce a na příkladu Německa je vidět, že se může přinejmenším krátkodobě vyplatit.

Bilance tří let po ekonomické krizi je pro Německo příznivá. Hospodářský výkon překonal období před krizí, zároveň se v loňském roce podařilo u státního rozpočtu dosáhnout přebytku. Oba hlavní cíle tedy byly, zdá se, splněny.