Krugman psal zvláště o zemích, jako jsou Řecko, Portugalsko, Španělsko, Itálie, Irsko a Holandsko, jeho tvrzení se ale nepochybně týkají také Česka. Dnes tedy odchází vláda, kterou Češi zvolili právě z toho důvodu, že slibovala úspory a mnozí z nich logicky předpokládají, že nastupující úřednická vláda dosavadní politiku změní a dalšími úsporami ekonomice škodit nebude, naopak vymyslí nějaké kroky, které by hospodářství oživily. Přitom velkomyslně přehlížejí nejen to, že vláda Jiřího Rusnoka nemá důvěru parlamentu a že tedy nemůže nic opravdu významného podniknout, ale také fakt, že není jasné, jako cestou se má oživení dosáhnout. 

Předurčený premiér případně jeho patron na Pražském hradě už zmínili, že chtějí zvýšit minimální mzdu a také státní příspěvek zdravotním pojišťovnám. K tomu by třeba ještě mohli zvýšit důchody. 

Ovšem mnohem větší očekávání jsou spojena s tím, že nová vláda začne s investicemi. Zřejmě neznamenají spásu, určitě jsou však předpokladem k tomu, aby k oživení vůbec došlo. 

Odcházející kabinet Petra Nečase investice omezoval, a právě proto se očekává zásadní obrat. Vedou se úvahy o tom, jestli zahájit stavbu Temelína, v tomto případě však není jasné, jestli nový Temelín nebude pro ekonomiku spíše další zátěží, protože zdraží elektřinu. Větší sympatie vzbuzuje vyhlídka na stomiliardovou investici do vodní cesty Dunaj-Odra-Labe zvláště na území Moravy. V tomto případě se ale musí investice nejdříve připravit a to potrvá nejméně tři roky. Příklady ze zahraničí ukazují, že se dá investovat do těžby břidlicového plynu, i v tomto případě ale jde o běh na dlouhou trať. 

Nechme stranou, že si severočeští horníci slibují také od Rusnoka prolomení těžebních limitů, což vláda skutečně může zařídit. Pro velké investice se nabízí jiná příležitost, kterou by bylo dokonce trestuhodné nevyužít. Na útratu čeká dvě stě miliard evropských dotací, které by měly zamířit především do dopravních staveb na silnici a na dráze, vedle toho do resortu životního prostředí na stavbu nových kanalizací a na likvidaci starých ekologických škod. 

Nečasova vláda tyto peníze neutrácela ze dvou hlavních důvodů. Mnozí ministři nechtěli vypisovat veřejné soutěže, protože se báli odpovědnosti za případné podvody při výběrovém řízení. Především však státní ani městské instituce neměly dost peněz na spolufinancování staveb. Spolufinancování přitom dosahuje nejméně třetiny celkových nákladů. 

Rusnokova vláda tedy může prokázat, že se definitivně rozloučila s úspornou politikou tím, že v rozpočtu najde desítky miliard na spolufinancování evropských projektů. Zasahovat ihned po nástupu do vlády takto razantně do státního rozpočtu je dobrodružný podnik, přesně na takový krok ale značná část veřejnosti čeká.