Případ je znám. V roce 2008 rozhodoval Ústavní soud o stížnosti komunistů, kterým vadilo, že byly zrušeny nemocenské dávky v prvních třech dnech nemoci. Tehdy dali ústavní soudci stížnosti za pravdu a nařídili, ať se dávky vyplácí. Důvod byl jasný: každý zaměstnanec platí nemocenské pojištění, má tedy v případě nemoci nárok na pojistné plnění.
V roce 2009 reagovala Topolánkova vláda tím, že výplatu dávek během prvních třech dnů opět zrušila. Na to se zpožděním reagovali sociální demokraté a podali novou ústavní stížnost. Tentokrát ovšem Ústavní soud stížnost odmítl a potvrdil, že se dávky nemusí nemocným první tři dny platit.
Rozpor mezi dvěma opačnými verdikty soudci zdůvodnili nepříliš přesvědčivou právní kličkou. Počátkem roku 2009 totiž vláda nejen zrušila nemocenskou na první tři dny nemoci, ale zároveň zrušila zaměstnancům povinnost platit nemocenské pojistné. Nárok na pojistné plnění tedy neexistuje a vláda má plné právo, aby o výši sociálních dávek rozhodovala s požehnáním parlamentu sama. Tolik ústavní soudci.
Proti tomu se dá namítnout, že zaměstnavatel musí nemocenské pojistné za své zaměstnance platit nadále. Pojistné tedy existuje a pojistné plnění by tedy mělo nastat hned prvního dne nemoci, když už soud v tomto smyslu před čtyřmi lety rozhodl.
Jednou větou, Ústavní soud nepůsobí v případu nemocenské příliš přesvědčivě a to je škoda. Dosud na něho značná část občanů spoléhala jako nejvyššího strážce právního státu a zákonnosti, teď ho může řada lidí považovat za mazaného advokáta, který sice dokáže šikovně pomoci svým klientům, spravedlnosti se od něho ale nedočkáte. V době značných nejistot tedy přišla o část důvěry jedna ze silných institucí.
Přitom byla taková ztráta prestiže zbytečná. Nikdo z opozičních ani vládních politiků totiž vážně netvrdil, že výplata nemocenské první tři dny někomu zachrání či nezachrání rodinný rozpočet. Pro opozici se ovšem rozsudkem Ústavního soudu stala nemocenská vítaným volebním tématem, a proto o ní bude častěji mluvit.
Naproti tomu vládní strany žádné nadšení neprojevily. Přinejmenším nejde vyčíslit, že by výplata nemocenských dávek první tři dny nějak výrazně ohrozila státní rozpočet, zvlášť pokud by se obnovil model, podle kterého má zaměstnanec právo pouze na pětinu svého platu, lépe placení pracovníci ještě na menší podíl.
Podstatná je jiná věc, že ústavní soudci skutečně neprospěli stavu sociálního systému. Připomeňme, že reforma nemocenské začala už v roce 2004 a dalšími dvěma kroky dospěla do současného stavu. Nejdříve byly sníženy a posléze zcela zrušeny nemocenské dávky na první tři dny, snižovalo se také v dalších dnech a v této chvíli mají občané nárok na náhradu třetiny až pětiny svého původního platu. Je jasné, že si málokdo může nemoc dovolit. Verdikt Ústavního soudu o prvních třech dnech by na tom nic nezměnil, ať by dopadl jakkoli. Zároveň se zavedlo pravidlo, podle kterého první tři týdny platí nemocenskou dávku zaměstnavatel. Ten si podle reformátorů ohlídá, aby se zaměstnanec zbytečně neházel marod, ale aby chodil do práce, dokud může.
Reforma nemocenské tak dospěla zhruba do poloviny své cesty. Velice účinným prvkem je zapojení zaměstnavatele, snižování dávek na druhé straně není systémovou změnou. Samozřejmě škrty ve výši dávek přispěly k tomu, že se náklady na nemocenskou snížily během osmi let o 16 miliard. Na druhé straně ztrácí nemocenská význam pro občany, kteří by finanční zajištění opravdu potřebovali. Tento výsledek zřejmě není zamýšleným výsledkem reformy, pokud vlády nemá v úmyslu nemocenskou nakonec úplně zrušit.
Pokud by se měl český systém nemocenské přiblížit západním vzorům, pak mu zbývá ještě jeden, nejobtížnější krok. Příkladem může být Německo. U sousedů platí zaměstnavatel nemocenskou dokonce prvních šest týdnů, další dávky ovšem Němci nedostávají od sociálního úřadu jako u nás, ale od zdravotních pojišťoven. Tento krok zabrání zneužívání dávek ještě víc, než jejich výplata zaměstnavatelem v prvních týdnech. Sám zaměstnavatel totiž může ve shodě se zaměstnancem zneužívat nemocenskou v období, kdy není dost práce. Zdravotní pojišťovna však má všechny páky k tomu, aby zdravým zabránila předstírat nemoc. Pokud lékař, kterého platí, neuzná, že je zaměstnanec opravdu nemocný, nemocenskou mu nevyplatí. Na tom má pochopitelný finanční zájem.
Ústavní soud fakticky zpochybnil potřebnost konečného kroku nemocenské reformy. Místo toho podpořil praxi tupých škrtů.
Možná to soudci mysleli dobře a možná je jejich verdikt právně bezchybný. Důsledkům svého rozhodnutí se ale nevyhnou především oni sami.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: rozhlas.cz
