Zpátky se drží také média, která se ani nesnaží jednotlivé kandidáty nějak významně diskreditovat. Maximálně se některé redakce snaží podpořit některého z kandidátů, ale i tuto svou možnost ovlivnit veřejné mínění využívají velmi opatrně.

V televizní debatě prezidentských kandidátů se nekladou žádné opravdu kritické otázky. Uchazeči o místo na Hradě nevystupují na veřejnosti agresivně, a dokonce ani výrazně, přesto se však skoro každý chystá voleb zúčastnit.

Vážnost a možná zakřiknutost prostě ovládla atmosféru prezidentských voleb a to musí mít logicky nějaký důvod.

Není těžké ho najít, protože se okamžitě nabízí. Jde o první přímou volbu prezidenta v dějinách českých zemí, tedy o první případ, kdy si lid volí svého nejvyššího vládce. V psychologii většiny Čechů očividně nehraje roli fakt, že prezident ve skutečnosti žádným absolutním vládcem není. Polistopadoví prezidenti na to možná občas zapomínali, přesto i Václav Havel i Václav Klaus dobře věděli, že hrají jednoznačně symbolickou roli. A i když její mantinely čas od času přestupovali, vždy jim to bylo jednoznačně vyčteno. Šlo zcela jednoznačně o vládce z boží milosti, velmi pravděpodobně nadané nějakou nadpřirozenou silou, stejně jako středověcí panovníci.

Tuto vznešenou roli panovníka si pochopitelně udržovali Habsburkové, do nové podoby ji transformoval první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Prezident se volil nepřímo a lidu byl opět jakoby dosazen shora. Z pohledu občana za tím psychologicky byla zcela jednoznačně nějaká vyšší, nepochopitelná moc. Také z toho důvodu bývají odsuzováni komunističtí prezidenti, protože byli dosazováni Moskvou, tedy někým konkrétním.