Pokud ale někdo kandiduje na pozici prezidenta naší země, tak nějak se od něj očekává, že vědomostně převyšuje průměr populace o pověstný parník a že se mimořádně dobře vyzná právě ve zmíněných dvou tématech. Zdánlivou garancí tohoto úsudku je i profesorský titul pana Drahoše. Archetypální důvěra v pevné propojení akademického titulu a reálně použitelných vědomosti v prezidentském úřadu je ale nebetyčným klamem.

Předně u profesora Drahoše existuje zásadní nesoulad mezi oborem, v němž získal profesorský titul a obory, jež jsou nutnou vědomostní podmínkou pro kvalifikovaný výkon prezidentské funkce. No a co, řeknete si, vždyť takový Ronald Reagan byl pouhý herec a ještě ne špičkový! Jenže za Reaganem stála plejáda silných osobností s ekonomickou i politickou erudicí, za všechny uveďme např. Paula Craiga Robertse, kteří Reganovi psali všechny klíčové podklady pro prezentace i legislativní činnost v době, kdy byla ekonomika i politika ještě jakžtakž vývojově stabilní a nestála před zásadními adaptačními výzvami.

Profesor Drahoš ale selhává i tam, kde by jiní projevili jistou dávku kritického odstupu a snahy se dobrat pravdy, když jsou mediálně a politicky zprostředkované informace až příliš často v rozporu s realitou a prokazují tak svůj minimální informační obsah. Odvolávat se na jakési blíže nezkoumané analytické práce ohledně tzv. dezinformačních webů je důkazem, že pro některé lidi je profesorský titul spojen s mentální leností a pohodlným spoléháním se na dokonalý informační servis. Což si ale takto položit zvídavou otázku, co je příčinou růstu počtu tzv. „dezinformačních webů“ jako hub po dešti? Nejde náhodou o přirozenou reakci na rostoucí rozpor mezi oficiálním zpravodajstvím a tím, co plyne z osobní zkušenosti lidí po celém světě a následného férového analytického a syntetického zpracování?