Ale jde to ještě mnohem dál, protože se to týká také jemnohmotné části našeho univerza, kam odcházíme jako duše po fyzické smrti. I tato úroveň je totiž hmotná a proto i ona podléhá koloběhu vzniku a zániku. Toto je realita, které musíme čelit jako lidské bytosti, žijící ve hmotné úrovni univerza.
Vzhledem k dané situaci má každý z nás dvě možnosti. První je, že zůstane svázán s hmotností prostřednictvím svých chyb, nedostatků, nectností, vášní a žádostí. Prostřednictvím své honby za penězi, majetky, slávou, mocí a užíváním. A když nadejde čas rozkladu hmoty, bude muset v důsledku všech těchto svých vazeb směřovat spolu s ní do rozkladu. Do věčného zatracení, kterým bude vymazání jeho dosud nabyté, vědomé osobnosti a jeho jména se zlaté knihy života.
Máme ale také druhou možnost, a sice plné rozvinutí všeho nejlepšího a nejušlechtilejšího, co se v nás skrývá. Svým maximálním rozvinutím dobra a pozitivních vlastností se totiž můžeme potom povznést z hmoty, jako bájný fénix, do říše Světla království nebeského. Do království Ducha, nacházejícího se nad hmotnou částí stvoření. Do království věčného, nepodléhajícího žádnému koloběhu vzniku a zániku tak, jak hmotné světy.
Zkusme si nyní trošku podrobněji zobrazit celkové dění slovy z evangelií, přizpůsobenými našemu tématu o posledním soudu.
Mnohým je jistě známo podobenství o rozsévači, který vyšel na pole, aby rozséval zrno. A jak ho tak rozséval po poli, některá zrnka padla mezi kameny a vůbec nevzešla. Jiná padla do trní, kde sice vzešla, ale trní je udusilo. Další padla do mělké země, rychle vzešla, ale na slunci vyschla. No a další padla do úrodné země a přinesla úrodu třicet, šedesát a sto násobnou.
Všichni ale víme, že když obilí na poli dozraje, nastává čas sklizně. Tehdy přicházejí ženci se železnými srpy, aby ho sklidili. Aby zrno ze zralých a plných klasů shromáždili v sýpkách, zatímco nezralé a prázdné klasy, plevel a plevy spálili v ohni.
Kdo je oním rozsévačem, vzhledem k našemu tématu o posledním soudu?
Tím rozsévačem je velký Duch, který svou pomyslnou rukou rozsévá drobné zrnka ducha do hmotné části stvoření. Těmi drobnými zrnky ducha, drobnými zrnky vědomí jsme my lidé. Podobní zrnkům obilí padáme z rukou rozsévače do pole hmotnosti, abychom tam zakořenili, vyrostli a nakonec přinesli bohatou úrodu.
Ale tou úrodou nejsou naše tučná konta v bankách. Nejsou jí ani naše nejvýkonnější a nejmodernější auta. Ani hromadění majetků a peněz, ani různé formy užívání si.
Tou úrodou je rozvinutí toho lidsky nejlepšího a nejušlechtilejšího, co v sobě máme. Plné rozvinutí dobra, cti, spravedlnosti a všech ostatních ctností. Jedině tímto způsobem se stáváme zralými a plnými klasy, jejichž zrno může být po sklizni shromážděno v Pánových sýpkách království nebeského.
Pokud jsme ale ignorovali vlastní duchovní vzestup, pokud byly materiální věci, hodnoty a požitky pro nás vším, pokud jsme na maximum nerozvinuli své ctnosti a pozitivní vlastnosti, jsme jen klasy hluchými a nezralými! Jsme jen plevelem, který bude muset po sklizni shořet v ohni rozkladu všeho hmotného.
Toto je velmi jednoduchý a výstižný obraz celkového dění ve stvoření, kterému zůstává každý z nás bezpodmínečně podroben. Ať již o tom vědět chce, nebo nechce. Ať již si to připouští, nebo nepřipouští.
Kdo tedy dokáže z drobného zrnka ducha, které nese ukryté ve svém srdci, kdo dokáže z této malé původní jiskřičky světla rozdmýchat hořící pochodeň ducha prostřednictvím maximálního rozvinutí dobra a ušlechtilých ctností, ten, a jedině ten dokáže včas uniknout z hrůz rozkladu všeho, co je hmotné a bezpečně zakotvit loď svého bytí v království nebeském.
Kdo ale zapomněl na své vlastní zrnko světla, kdo nerozvíjel svou jiskřičku ducha a proto v něm nehoří jasným plamenem, kdo podlehl iluzi hmoty a její požitkům a toto se stalo pro něj vším, ten se nebude schopen vymanit z hmoty včas. A proto jeho duchovně nezralá osobnost bude muset být stržena do rozkladu všeho hmotného.
A až bude tato osobnost ve velkých mukách rozkladu totálně vymazána, až osobní sebeuvědomění člověka přestane existovat, vznese se drobné zrnko ducha zpět do říše Světla, protože ono nemůže zahynout. Ono je věčné.
Až se hmota načisto rozloží a v novém cyklu znovu obnoví, může být potom opět z rukou rozsévače, z rukou velkého Ducha zaseto do pole hmotnosti, aby rostlo a bylo snad tentokrát úspěšnější. Aby konečně přineslo bohatou úrodu dobra a ctností.
Zpět do říše Ducha, odkud jsme kdysi byli rukou rozsévače zasazení do pole hmotnosti se tedy můžeme vrátit zpět dvojím způsobem. Jako vítězové, nebo jako poražení.
Jako vítězové v případě, že jsme prostřednictvím dobra a ctností dokázali rozvinout svou malou, původní jiskřičku ducha v zralou osobnost, oplývající vznešenými a vysokými hodnotami, která se proto stala schopnou žít v říši Světla, v říši Ducha jako plně sebe duchovně vědoma osobnost.
Jako poražení se však musíme navrátit nutně tehdy, pokud jsme nedbali na naši malou jiskřičku ducha a svou snahou o duchovní hodnoty jsme ji nerozvíjeli. Pokud jsme věřili pouze materiálním hodnotám a jedině oni se stali pro nás vším. Naše duchovně nezralá osobnost, beznadějně navázaná na hmotu bude proto muset být rozložená spolu s nezbytným rozkladem všeho hmotného.
Ale její jádro, věčná a nezničitelná jiskřička ducha se pak vznese zpět do říše Ducha, protože je věčná. Ale to už nebudeme my osobně, protože naše osobnost, která nedokázala tuto jiskřičku plně duchovně rozvinout, bude definitivně vymazána a zničena.
Lidé, je snad toto opravdu tím, po čem toužíte? Pokud ne, začněte urychleně se svým duchovním vzestupem. Neboť nikdo z nás nemůže vědět, zda již zítra nebude pozdě.
Vyšlo na Vasevec.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
