Pan doktor Kalvoda píše o trampotách oficiála Klause. Upřímně řečeno, oba pánové zcela jistě nereprezentují moje vidění světa, tudíž by mi jeho článek mohl být ukradený - kdyby. Kdyby nenapsal „…doktor Samuel Johnson kdysi řekl, že vlastenectví je posledním útočištěm darebáka, jiný klasik pak, že nejnebezpečnější šelma je vlastenec bez jasného politického programu….“. Nevím, co vede pana doktora k takovému pohrdání vlastenectvím. Navíc staví před čtenáře jen dvě řešení vztahu k vlasti - buď evropanství, nebo Rusko. Od právníka bych takovou myšlenkovou jednoduchost nečekal, neúctu k životu našich předků už vůbec ne.  Díval jsem se do minulosti vlastní rodiny a dostal se do roku 1595, kdy si náš prapředek Jan Nebeský v malém kostelíčku pod Řípem bral svou nejmilejší Bětku. Když se moji vnuci podívají na tuto přes 400 let trvající historii svého rodu, najdou tam mezi předky především sedláky, rolníky, domkáře a chalupníky, ale také zedníky, kováře, tkalce a další řemeslníky. Zjistí, že tihle jejich předci žili na svém území, svou půdu a svou práci zvelebovali, svou vlast vzdělávali, předávali svým dětem. Někteří šli až tak daleko, že v případě potřeby vzali do ruky zbraň a za tu vlast šli bojovat a třeba i zemřít. Moji vnuci mají mezi svými předky legionáře z I. války, zahraniční odbojáře z II. války, mají i tam i skutečné odpůrce minulého režimu. Co z toho vyplývá? Důležitost skutečnosti, že tato země je naše a že by se v ní měly dít jen takové věci, které chceme my, kteří sem patříme.

Nevím ani kdo byl doktor Johnson, ani ten druhý nejmenovaný klasik a je mi to docela jedno. Vím jen, že pan doktor (nejdřív to doktor byl, pak nebyl, teď už zas asi je, čert aby se v tom vyznal) řekl, že tihle moji předci byli darebáci. Já jsem na tyhle darebáky pyšný a na svou vlast se dívám jako na skvělé a mými předky budované dílo, které mi svěřili do spravování a které chci v dobrém stavu předat svým dětem, vnukům a pravnukům. A právě tohle považuji za vlastenectví. Jistě, k tomu mi může racionální evropská spolupráce pomáhat, nesmí mi v tom ovšem bránit. Jistě, každá dohoda vyžaduje nějaké vzájemné ústupky, přesto existují nějaké hranice, za které nelze ustoupit. A nejsou to jistě jen hranice země.