Čím se zatím nikdo moc nezabýval, to je role vojáků, ozbrojených sil a především to, jak se k vystupování vojáků v krizových okamžicích stavěla a staví společnost.
Vedení státu bylo plně v rukách komunistů a oba aparáty - státní a stranický prorostly jak funkčně, tak i personálně a obecně splývaly v jedno - oni. To splynutí bylo důsledné ve všem - neexistoval obor lidské činnosti, který by nebyl komunisty ovládán a řízen od Úřadu vlády přes ředitele malé cihelny až po svaz zahrádkářů. Vše řídili, vlastnili či aspoň hlídali.

Na to, co se u nás dělo v době obecně nazývané Pražské jaro, můžeme mít různé názory. Jisté je jen jediné. Šlo o nesmělý komunisty řízený pokus o reformu tuhého režimu o malé uvolnění či spíše přeměnu v ekonomické oblasti. Veřejnost tento pohyb přivítala, protože ve své valné většině podvědomě předpokládala, že by to mohl být první krok k něčemu, co by aspoň trochu navozovalo dojem svobody a demokracie. To ovšem skutečným pánům země v Moskvě nemohlo vyhovovat a odmítali to i naši komunisté - včetně těch tzv. progresivních - a proto se sověti rozhodli k vojenskému zákroku. Můžeme dumat o tom kdo, kde a kdy rozhodl, to je nepodstatné. Podstatné je to, že vedoucí představitelé naší země tohle vědět měli, nebo to i věděli a měli odpovídajícím způsobem reagovat. Obávám se, že mentalita a vidění světa reformních komunistů nemohla k nějaké demokratizaci vést. Komunisté - jako vždy - vůbec nevnímali nekomunistickou většinu, natož aby ji respektovali. Proto vůbec neuvažovali o možnosti se chystané invazi postavit či naznačit, že by mohlo dojít k byť jen symbolickému pokusu vnímat Československo jako samostatný stát.

Když pak došlo k tomu, k čemu zákonitě dojít za těchto okolností muselo a co byl od prvopočátku cílem Rusů, tedy k rozmístění jejich vojsk na našem území, nové vedení KSČ - složené ze starých členů - potrestalo viníky.