Jedna česká dívka mi vyprávěla, jak tady u nás kdysi konvertovala k islámu, odjela do Egypta, našla si tam práci, manžela… a pak pobíhala po bytě s koránem v ruce a neustále manželovi, muslimovi, ukazovala příslušné pasáže, protože on ke své víře přistupoval „s nadhledem“. Lze z toho vyvodit, že přestup na jinou víru v prostředí, v němž daná víra není žita, vede k produkci „poturčenců“?

Musím říci, že se Češek, které přestoupily na islám, spíš bojím. Súdánský „mediální džihádista“ Muhammad Abbás rád zdůrazňuje, že ženy jsou emocionálně nevyrovnané a proto mají být v některých právech omezeny. Když se podívám na české konvertitky, mívám pocit, že má kapku pravdy. Platí pro ně „poturčenec horší Turka“. 

Naznačujete, že muži konvertité jsou víc nad věcí, tedy nad koránem?

Nad Koránem? Taková formulace zavání rouháním! Politicky korektněji bych spíš řekl, že některé Evropanky konvertují, protože v islámu hledají únik od něčeho, co ve skutečnosti nosí v sobě a co je součástí emoční stránky jejich osobností. Vkládají to pak i do svých interpretací islámu a dost agresivně to vnucují okolí. Všimněte si, že když od islámu odpadnou, což je opět v případě žen častějším jevem než u mužů, nezřídka proti němu aktivně veřejně útočí. Přitom o islámu ve skutečnosti mnoho nevědí. Mají subjektivní hořkou zkušenost s praxí určité komunity, ale mluví o islámu jako systému. Islamofobové, kteří od nich ve velkém berou informace, by se možná měli někdy zamyslet nad tím, proč islámské právo snížilo věrohodnost svědectví ženy u soudu. Pro jistotu dodávám, že kdyby se toto omezení mělo aplikovat tady a teď, bych byl zásadně proti. Evropanky jako druh už totiž neomdlévají, když se splaší kůň, ani jim nepuká srdce, když je opustí černý myslivec. Kdo ale udělal osobní zkušenost s orientální společností nebo se aspoň podívá na scénu s kamenováním z filmu Život Briana, ví, že islámské právo na tohle ustanovení nepřišlo z čirého machismu.

Konvertování jsem ale zmínila proto, že podobné chápání islámu „mimo realitu“ přitom nejspíš platí i pro české „bojovníky proti islámu“. Ti poctivějších z nich si korán přečetli, ti ostatní ani to ne, ale všichni „vědí“, že je islám takový a makový…

Dívá-li se na islám někdo z venku, jako nemuslim, dopouští se obvykle logického paradoxu. Tím, že nevěří v seslanost islámu, říká, že islám vytvořili a vytvářejí lidé, a proto islám může být jakýkoli. A zároveň říkají, že islám je zlý. A to je paradoxní, vždyť pokud ho vytvořili lidé, tak ho mohou i změnit. A ono se tak i děje. 

Praxe islámské společnosti se samozřejmě nějakým způsobem vyvíjí, otázkou je spíš jak dynamicky. V tom podle mého spočívá jeden z největších problémů konfrontace západní společnosti a islámského světa. Bez ohledu na některé relikty je západní společnost sekulární, ateistická, a její hodnoty se vytvářejí společenskou smlouvou. Islámský svět se naproti tomu stále různými způsoby odvolává na „vůli boží“, která je ale půldruhého tisíciletí stará. Život v islámském světě se tedy sice vyvíjí, ale kromě koránu a sunny nemá další pramen a s tím se musejí vyrovnávat i ty nejmodernističtější proudy. Za onou západní „společenskou smlouvou“, která se může vyvíjet rychle, proto islám nutně musí zaostávat, takže se hodnotová propast mezi těmito světy neustále rozšiřuje. Podle mého přitom ale nelze mluvit o tom, že něco je dobré a něco špatné. Islámský konzervativismus může mít něco do sebe třeba tím, že se nepouští do překotných společenských přeměn, jindy je ale konzervativní moc.