Podobný problém nastává, kdykoli máme posoudit vztah obecně platného principu a jedinečného případu. Což se zdaleka netýká jen lustrací. U těch je záhodno vzít navíc v úvahu, že pouhopouhý fakt „neprolustrovanosti“ skýtá jen částečné poznání. Měli bychom se ptát, jak se takový člověk do té příslušné kategorie dostal a jak se tam choval. Něco o tom řekl sám pan Babiš, ale to jaksi nestačí. Není úplně bez významu, že lidé jemu blízcí a jinak věrohodní nás ujišťují, že o jeho předlistopadové bezúhonnosti nepochybují. Ale zmíněné dilema trvá. Máme mít fungující vládu i za cenu, že v případě pana Babiše přimhouříme ve věci lustrace oči? Ten, kdo uvažuje o politice realisticky, nemůže popřít, že tu jde o problém. A že lustrační zákon se tu jeví jako přítěž.  

Existují zajisté situace, kdy je tento zákon užitečným vodítkem, ale to jsou jiné případy. Nedivme se tedy, že i někteří soudní lidé veřejně prohlašují, že je na čase zákon zrušit. Totéž tvrdí i představitelé KSČM, ti tak ale činí z jiných pohnutek. – Někteří političtí analytici poznamenali, že poslední mimořádné volby a jejich důsledky naznačují zásadní změnu. Že končí polistopadová kapitola našich soudobých dějin. Jedním z projevů té změny může být i fakt, že slábne politická i společenská podpora lustračního zákona. Že se u nás prosazuje jiné vnímání předlistopadové minulosti. Tím netvrdím, že je to dobře, ale že to tak je. Jistě bychom neměli k té minulosti zlhostejnět. Je ale asi na čase pokusit se uchopit ji důkladnějším způsobem. Jak „důkladnějším“? Asi více přemýšlivým. Zda bude o to zájem, to ovšem nevím.