Druzí jsou vůči jejich postoji kritičtí a naznačují i proruské sympatie. Úvahy o hlubších souvislostech konfliktu, dnes už i vojenského, jsou vzácné. Pochybnou výjimkou jsou hádky anonymních účastníků internetových polemik. Mívají podobu neústupného sporu o to, co je víc „říší zla“. Zda Rusko, anebo Západ. Západem je Německo, EU a dnes zejména Spojené státy.  

Emoční konflikt spočívající v naší ambivalenci mezi Západem a Východem je součástí českých duchovních dějin už od obrození. Zdrojem bývalo naše obklíčení německou převahou, vůči níž se naše elity bránily. Potvrdil je Mnichov, válka a nacistická okupace. Zdá se, že toto byla zkušenost, která nejvíce formovala způsob, jakým vnímáme sebe i své postavení v Evropě. A při tom jaksi zůstalo. Zkušenost s poměry, které u nás nastolil Sovětský svaz, včetně okupace 1968, se zapsala do národní paměti mnohem méně.  

Naši tradiční rusofilii, zjevnou i skrytou, bychom měli revidovat. Může nám nasadit brýle mámení. Pak už nerozpoznáme, že Putinovo Rusko (s podporou většiny obyvatel) sleduje svou vizi. Tou je obnova moci a slávy Ruské říše, která se má stát alternativou upadajícího Západu. Tedy i soupeřem a protivníkem té ostatní Evropy. Včetně nás. Ukrajina je pokusným políčkem této snahy. Jde o pokračování staré imperiální ruské politiky. Národy bezprostředně sousedící s Ruskem by nám o tom řekly své.