Uznejte však, že je dnes neodolatelně svůdné plně rehabilitovat dávný pohlavek od Miroslava Macka, i když byly tenkrát jeho pohnutky ryze soukromého rázu.
Rathův příběh je – smím-li to tak říci – neobyčejně „literárně fotogenický“. Stačí ho pouze stručně popsat, nic nevymýšlet a nepřidávat – a máme před sebou ucelený román. Mravoličný i mravoučný. Myslím, že jeho smutný hrdina byl po celou dobu jasně čitelný v tom smyslu, že nic nepředstíral. Neskrýval svou snahu se uplatnit, svou ctižádost, nezatajoval nekonvenčnost svých intimních vztahů. A když podle potřeby zaujal afektovanou pózu, bylo zřejmé, že je to póza.
Většina lidí ho zná jen z televizní obrazovky. Mediální portrét politika je zpravidla neúplný. Pokud se novináři snaží, může se stát i jeho karikaturou. Pokud se ale politik objevuje před kamerami příliš často a po dlouhý čas, nadto v různých situacích, může si pozorný a pamětlivý divák sestavit z jeho četných vystoupení poměrně realistickou podobu. – Vzpomínám na televizní reportáž ze Sněmovny. Doktoru Rathovi se podařilo vyprovokovat tehdejšího premiéra Topolánka k zlobnému afektu. Vytočit ho, jak se říká. Následoval záběr na provokatéra. Na jeho vítězný chechot. Jeho tvář tehdy vyjádřila když ne všechno, pak ale mnohé z jeho povahy.
Doktor Rath si nenasazoval si masku zvanou poker-face, nestylizoval se do diplomatické uhlazenosti, i když to v případě potřeby také uměl. To až jeho historka s lahvemi vína ve škatuli od bot, kterou nám naservíroval po svém zatčení, chtěla být zastíracím manévrem, ale i ona byla průhledně čitelná. – Zkrátka: stačila jen trocha lidoznalecké intuice – a každý mohl už dávno poznat, co je tento člověk zač. Právě proto překvapuje, jak mohl udělat tak skvělou politickou kariéru.
Rathův mravoličný příběh vrhá stín na ČSSD, která mu skýtala po léta politické krytí. Lecčemu rozumím. Strana neměla nikoho, kdo by se tak dobře vyznal v resortu zdravotnictví. Jejím poslancům asi lahodily Rathovy verbální útoky na jejich politické protivníky. Nevadilo jí, že tento muž je destruktorem číslo jedna poslaneckých rozprav. Nevadila jí jeho nevěrohodnost. Pokud vím, jediný její poslanec Milan Urban, někdejší ministr průmyslu a obchodu, dal najevo, že má jeho stylu po krk. Doktor Rath se pak na čas mírnil. Tím si umožnil kandidovat za ČSSD na funkci středočeského hejtmana, jímž se pak stal. Strana si ho prostě pěstovala a zřejmě nezjišťovala, jak tento muž působil na veřejnost. Jak vidno, jistý potřebný samočisticí mechanismus v ní nefunguje. Od svého tambora se distancovala teprve tehdy, když byl přistižen a zatčen a kdy se nic jiného nedalo dělat.
Přesto si myslím, že Rathův příběh je svým způsobem výjimečný. Že tedy není reprezentativní či typický právě pro ČSSD. Tím, že vsadila na dobrodruha, měla prostě smůlu. O jejím prostředí to však cosi říká. Že ho včas neprokoukla. Že jí chybí jistá bdělost. V případě, že bude vládnout, je to závažný handicap. – Mám ale jinou starost. Pokud se boj proti korupci omezí pouze na přistižení zkorumpovaného politika in flagranti, bude to žalostně málo.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
_profil_top.jpg)
