Říkávalo se tomu „prostor mezi Německem a Ruskem“. Přinášelo nám to ústrky, ale těm jsme se nikdy nevzepřeli – na rozdíl od Poláků (těch ale bylo víc a uchovali si svou elitu).
Jistá malost a slabost je v určitém smyslu naším dějinným údělem. Čelili jsme jí tak, že někteří (snad menšina) se přidali k silnější straně. Ti ostatní se uzavřeli do sebe a snažili se zařídit se po svém. Dařilo se to vždy jen na čas. Naše provinčnost nám bránila rozumět dějinotvorným silám, které hýbaly Evropou.
Ten handicap je patrný i dnes, kdy se ocitáme mezi integrujícím se Západem Evropy a Ruskem, které chce obnovit své otřesené geopolitické postavení. Svou vizi do tohoto dění nevnášíme. Zato máme starost o případné dopady na naši ekonomiku.
Polehčující okolností nám budiž fakt, že stejnou starost pociťují snad všechny země EU. Což je pochopitelné. Je tu ale jistý rozdíl. Všechny ty země – od Pobaltí až po Atlantik – si navíc připouštějí starost o EU. O to, jak obstojí v tomto svízelném dilematu dějin, kdy může dojít k zásadní změně jejich směřování. Jak obstojí nejen ekonomicky, ale vůbec. Pádnou odpověď zatím EU nenachází, možností nemá mnoho, ale tu otázku si klade.
Náš návyk na provinční perspektivu nám brání vnímat pozorně dění za humny a rozumět mu. Některým z nás to vadí, vyčítáme si „čecháčkovství“, hádáme se, ale ty spory nemají závěr, který by byl podnětem činu. Přitom máme právě dnes příležitost vymanit se ze své sebestřednosti. Čili překonat strach, že se zapleteme do dějin, a přijmout evropskou starost o Evropu za svou. Znamenalo by to mimo jiné vzít vážně i péči o svou brannost.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
