Normálně by se řeklo, že jde o odmítání programu, který vyznávají komunistické strany. Tak jako je „antifašismus“ odmítnutím fašismu. Je to však složitější. Václav Klaus prohlásil, že je nekomunistou, nikoli antikomunistou. Rozdíl mezi obojím blíže nevysvětlil. Jiří Dienstbier odsoudil „primitivní antikomunismus“. Neřekl, zda existuje i nějaký „neprimitivní“.  

 

Lze tomu rozumět. Praktická potřeba s komunisty jednat a spolupracovat předpokládá sbližování, důraz na společné cíle. To je situace naší levice, zejména ČSSD. Ta občas zmíní programové shody obou levicových stran. Už neříká, co je rozděluje. Rozumím. Nepřítelem ČSSD číslo 1 je pravice, tedy dnešní vládní koalice, zatímco KSČM je možný spojenec. – Mimochodem, ta vzájemná rétorická nesmiřitelnost, k jaké se dopracovaly dvě naše zatím nejsilnější strany, pravicová ODS a levicová ČSSD, je krajně neblahá. Brání rozumět.  

 

KSČM dnes posiluje, což u jedněch vyvolává obavy. Nikoli u druhých, kteří to posilování umožňují tím, že ji volí. KSČM tedy společnost štěpí. Štěpí ji i vládní, údajně pravicová politika. Může se stát, že občanu, který smýšlí pravicově, dojdou argumenty a jemu nezbývá než poukázat na posilování KSČM jako na největší ohrožení demokracie. Toto jsem ochoten nazvat primitivním antikomunismem. Sílící KSČM je projevem a důsledkem naší mizérie, nikoli její příčinou.  

 

Obavy živí i to, že není jasné, co má KSČM za lubem. V médiích ji reprezentují stále stejné tváře a činí dojem jednomyslnosti. Občas z ní ale zazní hlas, který je ozvěnou postojů stalinských či normalizačních. Nevím, zda tak mluví jednotlivci, nebo nostalgicky cítící část strany, anebo zda tak smýšlí většina, ale navenek to tají. Ve hře je, myslím, i další okolnost. KSČM je už čtvrtstoletí pod mediálním tlakem. Jakoby na pranýři. To může živit pocit ponížení. A ten se stává zdrojem vzdoru a touhy po odvetě. Uvidíme.